Malá výpomoc? (Snamione ff)

24.

„Proč jí lžeš, vlku?" Ozval se sotva vešel do místnosti.

Měl vratký krok a ještě k tomu podpíral to mladě. Zřídili se slušně, mladý odpadl už po pár panácích, ale držel se statečně. Severus se šklebil. Škodolibě. On sám byl sice opilý, ale ne nijak výrazně. Byl v náladě a připadal si lehčí. Kdežto Potterovo tělo bylo těžké.

„Však nelže," zamumlal Harry, jazyk se mu pletl a musel se na mluvení velmi soustředit.

Severus ho jen probodl pohledem, než ho odložil v křesle. Doslova odložil. Prostě ho tam vmanévroval a pokračoval v cestě dál.

„Nemyslím si, že bych lhal. Severusi, všechny ty láhve už jsi vypil. Běž si radši lehnout," komentoval jeho počínání Remus, během čehož se snažil pohledem uklidnit Hermionu.

Oni totiž před Severusovým vpádem vedli vskutku zajímavou koverzaci právě o zmiňovaném muži. Snažil se jí vysvětlit některé jeho reakce v určitých situacích. Potřebovala uklidnit. A on tady jediný zůstal na hlídce. Weasleyovi se přemístili do doupěte kvůli přípravě jídla na oslavu a novoroční schůzi. To by se ovšem nesměl Severus vrátit. Ještě k tomu s Harrym opilým pod obraz.

„Nepotřebuji si jít lehnout, Lupine. Tohle snad ještě mohu posoudit sám!"

"Jsi agresivní. Běž. Si. Lehnout," důraz, jaký Remus kladl se dal rovnat podrážděnému odsekávání.

„Já, že jsem agresivní? Podívej se na sebe! Bez lektvarů jsi jen vraždící monstrum prahnoucí po krvi,"

„Tohle už ale přeháníš, Severusi," zavrčel vlkodlak.

„Ne, to ty přeháníš. Cpeš ten svůj čumák do věcí, do kterých nemáš. Nemáš právo se starat o to, co se děje mezi mnou a někým jiným. Ale pro tvé čisté zvědavé já ti mohu s klidem říci, že se neděje vůbec nic!"

„Profesore, jděte si lehnout. Prosím," vmísila se do toho Hermiona. V očích slzy.

Chvíli ji hleděl do očí, než se prostě otočil a houpavým krokem se snažil vmanévrovat do dveří. Možná byl skutečně opilý, ale to jistě způsobil Potterův dech! Nic jiného!

„Člověk by snad i řekl, že zrovna ty v té palici něco budeš mít," tiše se zasmál Remus, když se za ním ozvala dutá rána a následně klení černovlasého muže.

Hermiona na bývalého profesora obrany podívala poněkud skeptickým pohledem, než se odhodlaně zvedla a bezhlavě se vrhla tomu současnému pomoci. Ten ji však popuzeně odstrčil.

„Nepotřebuji nikdy ničí pomoc a tohle není jiné, Grangerová!"

„Oh, jistě. A proto nejste schopný projít dveřmi. Bravo, profesore, vážně skvělé," vrčela podrážděně, ale přesto ho doslova táhla za sebou.

Možná omylem, možná úmyslně, se nijak zvlášť nestarala, jestli se praští tam nebo jinde. Jen ho vedla. Jak řekl sám, nepotřebuje pomoc. Doslova ho zatlačila na postel v poloprázdném pokoji. Kdyby nebyl... Tak zatraceně tvrdohlavý... Byly by zde kromě Hermioniných věcí i ty jeho. Ale ne! Ten dutohlavec se musel vystěhovat. Dobře, možná přehání, ale vážně jí to naštvalo a zamrzelo zároveň.

Zavřela dveře od jejich pokoje a pro jistotu seslala i pár upozorňujících kleteb a zase se vydala za Remusem. Potřebovala vědět, co se asi honí Severusovi hlavou. A taky tam byl Harry. Stále zkroucený v křesle tak, jak ho Snape odložil.

***

Večer se nezadržitelně blížil. Hermiona, ztracená ve svých myšlenkách, seděla v křesle. Nepřítomně hleděla před sebe, i když se kolem ní už před pár hodinami rozproudila živá konverzace. Hlasitá společnost však k jejím uším nedolehla. Byla jí ušetřena, kdežto jistý ředitel zmijozelské koleje takové štěstí neměl. Nikdy nebyl dítě štěstěny a tohle to jen potvrdilo.

Bolest hlavy, která ho přivítala ihned po konstatování, že je skutečně vzhůru, byla dosti nechtěná. Nejradši by se zahrabal do země a nevylezl odtamtud, dokud by nebylo po všem. Ale to nesměl. Je přece Severus Snape. Má svou roli, kterou musí dohrát až do úplného konce, těžko by sháněli někoho na přeobsazení. Sebezapření, se kterým se, prozatím marně, snažil alespoň posadit, bylo tak obrovské, že to téměř po chvíli vzdal. Nechtěl však působit jako někdo, kdo nezvládá pár panáků whiskey. Nedej Merline, aby se o něm začalo proslýchat, že je opilec.

A co jiného by taky byl, že?

Neodpustil si povýšený hlásek kdesi hluboko v jeho mysli. Tichounce, aby si nepřivodil zbytečně další bolest, se po chvíli zkusil postavit.

Málem by to i dokázal, kdyby se dveře pokoje prudce neotevřely, nepřišla jedna odvážná Nebelvírka a silně dveře zase nezavřela. Rána, kterou to způsobilo se ztratila kdesi v křiku, který žena začala směřovat právě na alkoholem znevýhodněného muže.

„Proč jste zatraceně tak pitomý?! Jako kdybyste nemohl normálně přijít a říct něco. Co já vím, třeba... Hele, nechci s tebou mít nic společného, vezmu Harryho a půjdeme někam do řiti. Ale to vy ne! Vy se radši beze slov seberete, zmizíte i s Harrym, celej den po Vás není ani vidu, ani slechu a pak se sem vrátíte, jak kdyby se nic nedělo? Nezapomenete urazit všechny, které potkáte a já Vás pak mám tahat do postele. Výborně! Gratuluji! Mohl jste mě ale aspoň ze slušnosti upozornit!"

„Mohla byste to zopakovat? Vaše slova se ztratila kdesi mezi třísknutím dveří a křikem,"

„Děláte si ze mě dobrý den?"

„Mohu Vás ujistit, že nikoliv,"

„Ne! Nehodlám se opakovat, kdybyste chtěl, tak posloucháte!"

„Mlč už konečně! Nebo minimalizuj hlasitost, tohle se nedá vydržet,"

„To jste si měl rozmyslet, než jste šel s Harrym chlastat. Nebaví mě za Vás pořád řešit nějaké konflikty nebo situace,"

„Nikdo se Vás o to neprosil. Cíl byl jen jeden, dostat Weasleyho do Vaší postele. K tomu si připočtěte, že já jsem Vám zachraňoval zadnici více než pět let!"

„Oh, jistě! A to Vás opravňuje k tomu se teď chovat jako dítě?!"

„Ujišťuji Vás, že děti nepijí alkohol. Nebo by minimálně neměly,"

„Jste idiot, vážně,"

„Vy taky, vážně. Nemáte lektvar proti bolesti hlavy?"

„Nemám a i kdybych měla, tak pro Vás rozhodně ne. Vy si to hezky odkroutíte,"

„Ani za úplatek?"

„Jaký úplatek?" pozdvihla povýšeně obočí.

„Nemám ponětí. Něco si vymyslete. Ale reálného, pokud možno,"

„Fajn, ale nebudete protestovat," upozornila ho.

Chvíli si ji podezíravě prohlížel, nelíbila se mu ta jistota, jakou k němu vysílala. Rozhodně to nebude nic pro něj příjemného. Nakonec mu však nezbylo nic jiného, než přikývnout. Jeho zděšený pohled musel být nejspíš natolik pobavující, že se Hermiona neubránila úšklebku. 

Posadila se vedle něj na postel, nahnula se k němu a lehce spojila jejich rty. Severus jen vytřeštil oči a prudce se odtáhl. Copak je normální? Celou dobu jí ukazuje, aby toho nechala, ale to ona ne! Ona si to sem nakráčí a políbí ho.

Už se nadechoval k vyřčení jeho námitek, když ho její upřený varovný pohled přiměl zase vydechnout. Pochopil. Tohle je ten úplatek. S mírným povzdechem se nechal zatlačit do hrudi a bez obtíží svolil k ulehnutí. Zase vyhledala jeho rty. Upřímně se v ní absolutně nevyznal. Copak takhle fungují novodobé úplatky? Mohl by být rád, že takové praktiky se nevedou mezi smrtijedy. To by... Ne! Žádné takové úvahy nebude v tuto chvíli nechávat poletovat jeho myslí. Raději by se měl začít věnovat těm pocitům, které momentálně vyvolávala žena v jeho těsné blízkosti...