Malá výpomoc? (Snamione ff)

26.

„Šťastný Nový rok,“ promluvil k ní tiše.

Hermiona se na něj lehce usmála a přání mu opětovala. Uvolněně se o něj opřela a oba sledovali dění kolem sebe. Jak ostatní členové Řádu oslavují příchod nového roku a nové naděje. Bylo to vlastně i trochu smutné. Nikdo z nich si nemohl být jistý, jestli tohle není jejich poslední vítání roku. Jestli budou mít šanci znovu odpočítávat, než přijde. Jestli opravdu mají naději. Naději, že jim měsíček pomůže při bitvě. Ať se všichni snažili, jak chtěli, v myslích všech se podobné myšlenky objevily. Jeden nemusel být příliš chytrý, aby zhodnotil, že příště jich bude méně. Pokud to příště bude.

„Musím se vzdálit, volá mě,“ zašeptal naléhavě se směsicí strachu a nevole.

Chápavě se na něj podívala a vlepila mu rychlý polibek na tvář. On si ji naposledy změřil pohledem a opustil místnost. Zanedlouho na to i sídlo Fénixova Řádu.

Hermiona se nikdy nedozvěděla, kdy se vrátil. Jediné, co věděla bylo, že snad ani neměl v úmyslu jí to sdělit. Natož přijít. Zrušil všechny tréninky, které měl mít s Harrym a s ní. Netušila, co se stalo. Nikdo to nevěděl. Schůzí se však účastnil. Ale jen těch, kam nechodili všichni běžní členové Řádu. Osobně to nazývala jako schůzky vnitřního kruhu. Asi jako má Voldemort svůj okruh nejbližších a věrných, tak je má i Brumbál. Dnes večer se musí vrátit zpět do Bradavic. Tím jejich celá hra končí. A to měla malou naději, že by mezi nimi mohlo být přece jen něco víc. Vždyť ji na Nový rok políbil. Připadala si jako troska. Zamilovaná troska. A k tomu puberťačka. Problém byl, že přesně tohle ona skutečně byla. Dokonce se zařekla, že jakmile přijede do Bradavic, tak si sundá řetízek od něj a už nikdy si ho nedá zpět a hezky mu ho vrátí. Bylo to drastické? Nebo jen zoufalé?

„Hermi?“ promluvil tiše ode dveří nově příchozí.

Zvedla k němu uplakané oči a pokynula mu, aby šel dál.
„Co se děje, Harry?“

„Já jen, že mě volá k sobě Brumbál. Tak kdybych se nestihl vrátit pro věci, vzala bys mi je, prosím? Potkáme se nejspíš až večer v Bradavicích. Budu doufat, že stihnu aspoň večeři, ale víš, jak s ním je,“ sevřel Hermionu v náručí a snažil se jí předat do nejvíc energie. Konejšil ji, neb věděl, jak moc postrádá černovlásého profesora.

Popravdě Snapea postrádal také. Ale z jiného důvodu, než Hermiona. Uvědomil si, že bez něj se jeho šance na vítězství značně snižují. Naučil se za těch pár dní obrovské množství užitečných věcí, kleteb a oceňoval, že se Snape nebál zabruslit i do černé magie a naučil ho pár ne moc pěkných kleteb. Ale také štíty. Netušil, co se odehrálo, že si profesor zase drží odstup. Ale doufal, že bude mít možnost se k tréninku vrátit. Harry se totiž ve svém nitru necítil absolutně vůbec připravený na střety se smrtijedy, natož se samotným Voldemortem. Raději by vstoupil na kentauří území a přijal by jejich trest, než mít v rukou životy všech a bít se za ně. Občas zkrátka upadal do deprese. A zrovna dnes je ten den. Nebýt toho, že ho k sobě volá Brumbál, asi by se to nestalo. Ale on mu nemůže dopřát aspoň jedny prázdniny v klidu s lidmi, které má rád. I když si již dávno zakázal mít někoho rád.

„Dobře. Hlavně na sebe dej pozor. Samozřejmě ti všechny věci přenesu a kdybychom se nepotkali na večeři, tak ti něco vezmu s sebou, dobře?“

„Děkuji, jsi má záchrana, Hermiono,“ vtiskl ji lehký polibek do vlasů a pomalu se od ní odtáhl.
„Neboj se, se Snapem si to vyřídím hned, co ho potkám. Nebude mi přece rozplakávat nejlepší kamarádku,“ spiklenecky na ni mrkl a prostředním kloubem ukazováčku ji setřel jednu zbloudilou slzu.

Hermiona se pousmála a to mladý budoucí zachránce světa bral jako úspěch.
„Já děkuju tobě, Harry. Jen za to, že tady prostě jsi.“

„Tak zatím se měj, Hermi. Uvidíme se,“ prohlásil a už mizel ze dveří.

Na Harrym vždy obdivovala jeho empatické cítění. Dovedl se vcítit snad do kohokoliv. Jen ne do těch, kteří se mu nelíbili nebo mu bylo řečeno, že dotyčný není dobrý člověk. Vždycky až příliš důvěřoval lidem kolem sebe. A snažil se jim zavděčit. Chápala, že to je důsledek jeho pobytu u Dursleyových.

Podívala se na hodiny a usoudila, že je čas oběda. S povzdechem vstala a podívala se na svůj odraz v zrcadle.

„Ty teda vypadáš holka. Kvůli jednomu chlapovi,“ zakroutila nad sebou hlavou.

Po pár minutách snažení dokázala vytvořit svůj obličej, který nevyděsí všechny, kdo se na ni podívají. Vydala se do jídelny, kde už Molly rozlévala polévku, tak se jen posadila mezi Ginny a Tonksovou. Načež spolu započaly rozhovor. Nakonec se zdržela s ostatními déle, než očekávala. Ronald se k nim nepřipojil, přemístil se prý do doupěte. Tedy, ne on sám, neměl ještě znalosti na přemístění. Fred ho tam hodil. Nevypadalo to však, že by to někomu vadilo. Hermiona, byť měla dost dobrou společnost, se neubránila obávám o Harryho a trochu se pozastavila i nad profesorem. O Harryho měla strach, už jen z toho důvodu, že je sám s Brumbálem. Z toho nemůže být nikdy nic bezpečného. Nad Severusem přemýšlet sice nechtěla, ale Hermiona míní, její mysl mění.

„Myslíš, že bude zítra Snape zase ten mrzutý, protivný prevít, jako vždy nebo bude mírnější?“ nadhodila Ginny.

„Nemám nejmenší tušení, Ginn. Pravděpodobně bude stejný, jako vždy. Ostatně nemá důvod k jakékoliv změně,“ její hlas byl chladnější, než předpokládala.

„Já tomu nerozumím. Vždyť jste spolu vycházeli v pohodě, ne? Co se stalo?“

„Co se stalo... Hmm, zavolal ho ty-víš-kdo a od té doby o sobě nedal vědět. Nebýt toho, že mi Remus řekl, že schůzí Řádu se i nadále účastní, tak bych si řekla, že asi dopadl zle u něj. Ale takhle? Já vlastně ani nevím, co si mám o něm teď myslet. Asi už naši dohodu považuje za naplněnou. Nevím,“ pokrčila rameny a dál prsty přejížděla po dřevěném povrchu stolu.

„Dohoda? Jaká dohoda?“ Otázala se rusovláska s pozvednutým obočím.

„Že budeme předstírat pár. Aby Ron žárlil. Jenže se to celé zamotalo a já jsem pak zjistila, že vlastně nechci, aby to skončilo a aby Ron žárlil. Ach, Ginny, kdybych tohle věděla, nikdy bych to neudělala.“

„Takže toho nakonec lituješ?“

„Ano. Ne. Já nevím! Jsem teď akorát zmatená a zbytečně citově vázaná,“ zajela si prsty druhé ruky do vlasů.

„Třeba ti to nějak vysvětlí. Bude to dobré, uvidíš. Vypadali jste spolu vážně dobře, tak nějak spokojeně. Myslím si, že když oba přežijete válku, tak byste mohli mít šanci. Tu máte i teď, jen je to těžší.“

„Ne, nevysvětlí. Myslím, že není co vysvětlovat. Pokud je to tak, jak se domnívám, tak nemám důvod pátrat po jeho odchodu. Prázdniny končí, tím i dohoda. Je to vyřízené. A jestli přežijeme oba válku? Tak jeden z nás buď zemře nebo bude sedět. Buďme upřímní. Já jako mudlorozená nemám šanci žít, když vyhraje Temný pán a Snape nemá naději na svobodu za předpokladu výhry naší strany, když nosí znamení zla.“

„Třeba to nějak dopadne. Jen musíš věřit,“ mrkla na svou kamarádku mladší čarodějka a konejšivě ji překryla dlaní tu její.

„Když já nevím, jestli bych věřit měla.“

„Tak to teda ne, kamarádko. Vstaň, jdem balit a jedem domů. Teda do Bradavic. To je to samé.“