Malá výpomoc? (Snamione ff)

29.

„Moc děkuji za čaj, Severusi. A vám slečno, že jste nám dělala společnost. Doufám, že si to někdy zopakujeme a snad za lepší situace," usmála se na oba vlídně.

„Můžu s vámi ještě mluvit, paní Malfoyová?" zadržela ji ve dveřích Hermiona.

Severus nad tím jen pozvedl obočí, ale poslušně odešel do své laboratoře. Cissa jen přikývla.

„Já, chtěla jsem jen... Možná je to hloupost. Ale mohla byste s Dracem vyhledat vaši sestru, Andromedu. Sirius se zmínil, že žila poblíž Londýna. Možná tam ještě bydlí. Měla byste tak příbuznou, která není oddaná jeho straně. Omlouvám se, jestli jsem si dovolila příliš."

„Ale vůbec ne, drahá. Mě samotnou nenapadlo, že moje sestra stále žije. Neslyšela jsem o ní od jejího odchodu z kouzelnického světa. Děkuji," zašeptala nakonec, kdy si dívku přitáhla do náruče.

Poté se obě ženy skutečně rozloučily a Hermiona se vydala za Snapem. Narcissa v ní nahlodala něco, co chtěla zjistit ona sama několik týdnů zpět. Nikde ho však neviděla, ale všimla si schodů, které tam určitě před tím nebyly. Nemohla popřít, že jí nezahrnula vlna s podivnými pocity. Přece jen, temné schody z kamene směřující kamsi dolů. Když už teď jsou v hlubokém sklepení, tak co může být ještě níže? Na sucho polkla a zhluboka se nadechla. Je jen jediná možnost, jak to zjistit. Pomalu scházela schody a spolu s ní i temnota. Musela si nakonec posvítit hůlkou, což kvitovala s povděkem, že ji u sebe měla. 

Vyděšeně vypískla, když se k ní jako velká voda přihnal Severus a bez řečí ji popadl za zápěstí a hnal se s ní zpátky nahoru.

„Člověk by řekl, že když pán domu není doma, je nevhodné se potulovat po jeho domě," zavrčel podrážděně. Možná se jí to zdálo, ale byla si jistá, že zahlédla v jeho očích strach?

„Ale já jsem tady byla celou dobu s vámi, potom jsem ještě mluvila s paní Malfoyovou a najednou jste nebyl nikde. No a ty schody jsou docela intuitivní, takže to není moje vina."

„Co jste tady tedy ještě dělala? Vypadala jste, že chcete zmizet, jak jen to půjde."

„Stejně byste si mě našel, tak proč to nevyřešit hned?"

„Vlastně jsem se dozvěděl vše, co jsem chtěl, takže klidně můžete jít."

Dívka přihmouřila oči, něco se jí na tom celém nezdálo. 

„A co kdybyste mi řekl, co pro vás znamenám. Paní Malfoyové jste neodpověděl, mě by ale ta odpověď zajímala taky."

„Pokud jsem ji neřekl Narcisse, tak vám to neřeknu už vůbec. A tímto bych to celé ukončil, slečno Grangerová. Měla byste jít."

Nezmohla se na slovo, tak se jen otočila a bez jakéhokoliv rozloučení prošla přes jeho obývací pokoj a odešla. Severus si oddechl, to by ještě tak scházelo, aby přišla na to, co skrývají ony schody. Urychleně se odebral do své ložnice, kde vzal z poličky jeden s lektvarů a vrátil se zpět do hlubšího sklepení.

Hermiona se toulala hradem. Neměla dnes nic na práci, tak si dovolila ztrácet se ve svých myšlenkách. Když došla do Nebelvírské věže, bylo v ní prázdno. To ji vytrhlo z jejího zamyšlení. No ano! Nebelvír má dnes famfrpálový trénink. Společenskou místnost tedy přešla bez problémů. Její mysl zcela pohltil nápad dát si pořádnou horkou koupel. S nadšením vešla do svého pokoje, který stále ještě sdílela se spolužačkami. Hned ve dveřích se však zarazila.

„Rone? Jak ses sem dostal?"

Ronald kývl směrem k otevřenému oknu a pak poukázal na koště, které bylo opřené v rohu pokoje.

„A co tady děláš?" zeptala se nejistě.

„Chtěl jsem si s tebou promluvit, Hermiono. Ale když tě tak vidím, nemůžu si pomoct."

Přešel k ní a spojil jejich rty. Hermiona se prudce nadechla. Byla v šoku. Nerozuměla tomu. To se sem vloupal jen proto, aby si s ní promluvil a nakonec jí začne líbat? Po chvíli zase jejich rty oddělil a chytil ji za ruku. Usmál se. Zaražená dívka mu úsměv plaše oplatila. 

„Neposadíme se?" navrhl zrzavý chlapec a vedl Hermionu k její posteli.

„Chtěl jsem jen říct, že jsem se choval jako pitomec a no, to se Snapem mi zatemnilo mozek. Kdybys mi odpustila, byl bych nejšťastnější člověk na planetě."

„To je v pořádku, Rone. Nechovala jsem se taky zrovna férově. Víš, s profesorem Snapem to byla jen dohoda, chtěla jsem, abys žárlil. Aby ses mě snažil získat pro sebe. Byla to hloupost, teď už to vím, takže omluvu dlužím i já tobě."

Ron se jen usmál a jednu svou ruku položil na Hermioninu tvář. Nepatrně se k ní přiblížil a chvíli počkal, jestli se odtáhne. Neodtáhla, jen se mu dívala do očí. Docela intenzivně. Tak neváhal a znovu spojil jejich rty. Hermiona mu začala polibky oplácet. Nechala se povalit do peřin a užívala si Ronovy rty na jejím krku. Nemohla ale říct, že se cítila správně. Něco ji drželo zpátky. Snažila se na to nemyslet a pomalu Ronovi vyhrnovala dres i s trikem. Musel zřejmě uletět z tréninku. Lehce se usmála, blázínek ten zrzek.