Malá výpomoc? (Snamione ff)

19.

Konec roku. To ty prázdniny musely tak rychle uplynout?

Severus zadumaně hleděl před sebe. Přemýšlel, jak se jeho život změnil nebo obměnil. Změnil se? Nebo byl vždycky takový? Nikdy se přece neutápěl ve svých pocitech, nezkoumal je. Tak proč s tím na stará kolena začínat, tohle měl řešit když byl ve věku, jako ostatní obyvatelé pokoje. Ovšem pochyboval, že oni se svými city zabývali tímto způsobem. Podobně jako on, zasvětili své dětství a mládí válce. Oni to však měli podstatně horší. Severus se o tyhle věci začal zajímat až někdy v sedmém ročníku, kdežto oni do toho byli vhozeni vlastně v ročníku prvním. Tudíž neměli možnost se zabývat city, nebylo to prioritní. 

Hermiona se k němu automaticky přitiskla, když se otáčela na jeho stranu. Severuse to přivedlo k myšlence ohledně časů budoucích. Napomenul se, že doopravdy začíná stárnout, když myslí na budoucnost. Sice ne nijak vzdálenou, ale přesto. Vrátí se všechno zpátky? Už se viděl, jak zase sedí ve sklepení. Sám. Jen se starou známou samotou. Nebelvírka o několik pater výše v obležení svých přátel. Partnera. Proti své vůli se otřásl. Aniž by k tomu měl důvod. Vždyť přece o tohle šlo. Neměl by se tím zabývat. Hermiona chtěla partnera, získá ho a on si zase půjde po svém. Proč to tolik bolelo? 

„Nad čím přemýšlíš?" zašeptala mu do ucha rozespale.

Severus se však dál nepřítomně hloubal ve svém vědomí. To se Hermiona rozhodla pro poněkud jinou formu získávání jeho pozornosti. Možná to bylo příliš troufalé. Nevědomky sevřela svůj spodní ret mezi zuby. Dlaní se vydala na průzkum Severusova břicha. Nic. Byl doslova duchem nepřítomen. Pohledem se ujistila, že Harry ještě spí a její dlaň zmizela pod peřinou. Tep jí samovolně vystřelil do výšin. Zkusmo přejela po okraji jeho kalhot, ve kterých spával. Celou dobu pečlivě sledovala jeho tvář, jestli náhodou nepřichází zpátky do reality. Nejevil však známky návratu. Podvědomě zatajila dech a nechala své prsty putovat dále. Aniž by zaregistrovala kdy nebo co se děje, byla její ruka prudce uvězněna v silném sevření Severusovy dlaně.

„Zbláznila ses?!“ zasyčel a probodával ji pohledem tak ostrým, až se téměř vrátila o několik týdnů zpátky. Připadala si jako malé dítě, které provedlo něco nepřístojného.

Což však nejspíš udělala, že?

„J-já nevím. Nejspíš,“ zašeptala, její hlas se třásl.
„Ale když ty jsi byl myšlenkami jinde,“ dodala na svou obranu.

„A to je důvod, abys mě osahávala někde, kde nemáš?“

„Jako bych tě snad někdy osahávala někde, kde můžu,“ odfrkla si.

Snape se očividně naštval, protože se zvedl na lokti a výhružně se k ní přiblížil.

„Tohle celé se především nikdy nemělo stát!“ zašeptal, jako by si nebyl jistý tím, co říká.

Hermioně se samovolně do očí vehnaly slzy, které nešlo zastavit. Takže... Takže poslední dny pro něj nebyly nijak výjimečné? Pořád to bral jen jako hru? Copak ji neměl ani trochu rád? Dobře, možná přeháněla, ale i přesto... Vždyť ji líbal! Jen tak, nikde nebyl nikdo, kdo by je mohl vidět a nyní tvrdí, že se nic z toho nemělo stát?

Odtáhl se od ní a vstal. Přehnaně rychle se převlékl a bez jediného pohledu jejím směrem, opustil pokoj. Po dlouhé době to bylo poprvé, kdy Hermiona netušila, co dělat. Nechtěla si to přiznat, ale jeho slova ji zasáhla více, než si kdy dovedla představit. Nedokázala zastavit příval slz ještě dalších několik minut, snažila se nevzbudit Harryho, který zjevně konečně usnul hlubším spánkem. Nakonec poskládala zbytky své hrdosti a předčasné dospělosti, převlékla se a rovněž odešla z pokoje. Předpokládala, že šel třeba do knihovny. Takže, když půjde do jídelny, neudělá nic špatně. Ne, že by se mu chtěla vyhýbat, ale rozhodně mu nechce čelit v tuto chvíli, potřebuje čas. Vyrovnat se s tím, co prohlásil, se svými city... Které myslela, že patří někomu jinému. Tyhle city byly ale podivně silnější. Nevěřila jim, vždyť je v jeho přítomnosti dva týdny!

Blížila se ke vchodu do jídelny, když uslyšela hlas, jež se odtamtud ozýval.

„...Dala ti košem?“ prskl posměšně.

„Vaše tykání si vyprošuji, Weasley.“

„Já to tušil. Jak byste jí zrovna vy mohl být zrovna s ní, muselo jí to dojít. Nejste pro ni dost dobrý.“

„Myslím, že toto rozhodnutí byste měl nechat především na Hermioně. Ona sama uzná, kdo je pro ni dobrý.“

Hermiona pevně sevřela oční víčka a zhluboka se nadechla. Otevřela oči, nasadila jemný úsměv. Pootevřela dveře, aby jimi akorát prošla.

„Zlato, proč jsi mě nevzbudil?“

Oslovení zlato, ve spojitosti se Severusem znělo nanejvýš zvláštně, v tu chvíli jí to tak však nepřišlo. Dělala, že vůbec nepostřehla Ronalda. Přišla až k tmavovlasému muži a zdánlivě automaticky se obkročmo posadila na jeho klín čelem k němu. Jelikož tak zastínila výhled na Rona, obdařil ji zlostným pohledem. Uhnula pohledem, chápala to. Ale nelíbilo se jí, jak k němu Ron promlouval. Fakt, že svými dlaněmi pevně chytil její boky, ji vcelku překvapil. Dokonce ji donutil se k němu ještě víc natisknout. Přiměl ji si doslova sednou na... Mírně na něj vykulila oči. Absolutně mu nerozuměla. Pohledem se mu snažila naznačit, že chce slyšet vysvětlení. On se však rozhodl odpovědět na její smyšlenou otázku.

„Chtěl jsem ti dopřát trochu oddychu, moc jsme toho nenaspali. Poslední dva týdny,“ zamručel a přiložil své rty na její z části odhalenou klíční kost.

Hermiona Severusovi automaticky zapletla prsty do vlasů. Úplně zapomněla na to, že je s nimi v místnosti ještě někdo navíc. Minimálně dokud si dotyčný naštvaně nosem nevydechl.

„Promiň, Rone. Vůbec jsem si tě nevšimla,“ prohlásila rádoby nevinným hlasem.

Severus se ušklíbl do její hrudi, opřel si čelo o její klíční kost a tak nemusel nic vyvádět. Věděl, že jakmile Weasley odejde, čeká je nejspíš dlouhý rozhovor...