Konec lží (Fan Fikce - Nik Tendo)

12. Část

Ema

   Tohle byla pro Dominika poslední kapka. Povalil Kryštofa na zem a mlátil ho pěstmi do obličeje dokud mu aspoň trochu netekla krev. Nevěděla jsem, co dělat. Stála jsem tam jak opařená s taškou a s bolavýma nohama a chtěla jsem křičet, ať toho okamžitě nechají, ale nemohla jsem se rozhodnout ohledně svých pocitů. Na jednu stranu mi přišel Kryštof odporný, ale na druhou stranu jsem ho litovala. Dozvěděl se to za příšerných okolností, měl právo být vytočený.
    Jakmile z něj Dominik slezl, podala jsem mu tašku a šla za ním. Sehnula jsem se k němu a kapesníkem mu otřela krev a slzy.
  „Moc mě to mrzí. Nevím, co ti mám říct. Nechtěla jsem ti ublížit."
  „Nikdy jsem ti neublížil, miloval jsem tě."
  „Já vím, já tebe taky, ale s ním se cítím jinak. Sama sebou. Prosím odpusť."
  „Běž. Zapomeneme na to."
Pomohla jsem mu na nohy a počkala až zmizí z dohledu.
  „Zlobíš se na mě?"
  „Ano, ale už to nechci řešit. Příště až někoho zmlátíš, tak si to dobře rozmysli. Jde to řešit i v klidu."
  „Nedokázal jsem poslouchat, jak o tobě mluvil!"
  „To je sice hezké, ale násilím se nedá všechno vyřešit."
  „Promiň, měl jsem strach, že by ti ublížil, omlouvám se," řekl a políbil mě.
    Došli jsme domů skoro o půl noci. Bylo zamčeno na dvakrát, což bylo divné, protože Jakub zamykal dvakrát jen pokud někam šel, ale v kuchyni jsem viděla mírné světlo, jako kdyby hrála televize. Vešli jsme dovnitř a hned na chodbě jsme si všimli svíček, plátků růží a slyšeli jsme tichou romantickou hudbu.
  „Tohle není moje práce," řekla jsem Dominikovi.
  „Myslíš, že Jakub?"
  „Že by tam měl holku? Jakože opravdové rande?"
Dominik pokrčil rameny. Prošli jsme chodbou až do obýváku, který byl spojený z kuchyní. Jakub seděl u stolu s nějakou krátkovlasou černovláskou. Měli uvařenou večeři a popíjeli víno. Byla jsem v šoku. Nikdy jsem neviděla bráchu na rande. Byl slušně oblečený a byt uklizený, jako kdybych to dělala já.
  „Brácha ty ses učesal?" řekla jsem stále s šokem.
Jakub vyletěl od stolu a zamířil k nám. „Ježiš, co tady děláte?"
  „Říkala jsem ti, že dneska přijdeme."
  „Tak zase rychle odejděte," řekl a tajně očkem kýval směrem k slečně, která na nás koukala stejně překvapeně jako my na ni.
  „Dneska spíme tady."
  „Tak zmizte do pokoje a nevylézejte!"
  „Ty vole, to je vážné," řekl se smíchem Dominik a chytil mě za ruku. Pomalu jsme odcházeli do pokoje.
  „Slečno, moc mě těšilo," zavolala jsem na ní."
    Zabouchli jsme za sebou dveře a se smíchem se sesunuli na zem. Brácha vypadal tak vážně. Tohle asi nebude další čůza, kterou nechá jen tak zmizet. Rozhodující bude následující ráno. Pokud ji pošle domů bez snídaně, je mrtvá. Pokud udělá snídani, je to vážné.
    S Dominikem jsme se uvelebili v posteli, pustili si další díl seriálu Přátelé, už jsme byli ve třetí sérii, a pustili jsme se do jídla.
  „Opravdu se moc omlouvám. Neměl jsem mu tak naložit."
  „Zapomeň na to. I on zapomene. Bude to dobré."
Zbytek večera jsme se o tom už nebavili. Užívali jsme si jeden druhého a radovali se z celkem krásného dne.