Konec lží (Fan Fikce - Nik Tendo)

23. Část

Ema

     Několik dní jsem nevycházela z pokoje. Ostatní už to přestalo bavit a začali se vyptávat. I Monika mi každý den volala, protože jí vyděsilo, když jsem si vzala dovolenou. Dominik mi volal každý den. Jakubovi se ani neodvážil, protože si určitě myslel, že jsem mu už vše řekla.
Když vešel Jakub do pokoje, nenamáhala jsem si ani otřít slzy. „Emo, jak dlouho tohle bude ještě trvat?" zeptal se utrápeně.
  „Nevím, asi navždy," řekla jsem nepřítomně.
  „Dívej, jestli tě podvedl, zabiju ho, nebo ho zmlátím. Nedá se to odpustit, ale dá se s tím pracovat." Jeho poslední věta visela ve vzduchu. Kdyby jen věděl, co se stalo. Zabil by ho hned.  „Sakra, vždyť ten chudák tady skoro dva dny parkuje před naším domem. Nejdřív jsem si myslel, že to jsou novináři, ale je to Dominik. Nechceš si s ním jít promluvit?"
A já chtěla. Teda část mě chtěla. Ta druhá ho nemohla ani vidět, ale ta první ho chtěla obejmout, znova ho líbat, ale nenáviděla jsem ho.
Zkusila jsem vstát z postele, ale bylo mi tak špatně, že jsem se musela zase posadit. „Nemůžu s ním mluvit."
  „Já to chápu, ale vysvětlit by se to mělo, ne?"
Do pokoje se linul zápach z kuchyně. „Proboha, co to..." Kdybych to dořekla, určitě bych se pozvracela Jakubovi k nohám. Vyběhla jsem z pokoje a pozvracela celý záchod. Jakub mi byl okamžitě v patách.
  „Uh, panebože, uh, fu, fu, to je hnus!" procedil mezi zuby a stál dost daleko, aby necítil ten smrad.
  „Promiň."
  „Tohle musí přestat. Copak se tady na tebe mám dívat? Jak bledneš jako smrt? Nic nejíš, skoro nepiješ, nespíš, nemluvíš. Emo prosím, co se děje?"
Se zvratkem na pyžamu jsem vyšla ven před dům. Zaklepala Dominikovi na auto. Trhnutím se probudil a vyšel ven.
  „Emo, já to vysvětlím."
  „Jak to chceš jako vysvětlit?"
  „Niku, já nevím, co se stalo, ale jestli si jí třeba podvedl, tak tě fakt musím zmlátit."
Zhluboka jsem se nadechla. „Řekneš mu to ty nebo mám já?" Mlčel, takže je to na mě. „Dominik nám zabil tátu. Tu pitevní zprávu totiž zfalšoval jeho kámoš, který mě skoro měsíc uháněl, a když mu došlo, že je to marné, tak Dominika prásknul. Přejel našeho otce autem a ujel. Nechal ho tam ležet."
Dominik zbledl jako smrt, a naopak Jakub zrudl a v očích mu šlehaly blesky. „Je to pravda?" zeptal se Jakub.
Dominik jen tupě přikývl a nedokázal se nám podívat do očí. „Jakube, ty víš, jak strašně chlastal. Dřív nebo později by to s ním stejně dopadlo špatně."
Jakubovy zbělaly klouby z toho, jak surově je zatínal. „Mlátit tě nebudu. Na takového chudáka nebudu plýtvat časem ani energií. Milion+ je pro tebe minulost," řekl chladně a odešel.
  „Emo, prosím.."
  „Já už ti nemám co říct."
  „Miluju tě, Emo, prosím."
  „Taky tě miluju. Dokonce víc než cokoliv na světě, ale tohle nejde. Nikdy bych neudělala to, co ty."
  „A co jsem měl dělat?"
  „Chopit se zodpovědnosti. Nelhat. Nenechat ho tam ležet!" Neubránila jsem se slzám. Nechtěla jsem ho opouštět, ale už jsem mu nemohla nadále věřit. Zklamal mě, zklamal úplně všechny.
  „Emo, prosím."
Odešla jsem domů a zamkla dveře. Zrychleně jsem dýchala a celá se třásla. Najednou se mi udělala před očima tma a já upadla na zem.
  „Emo! Emo!" slyšela jsem vzdáleně a tlumeně hlas Jakuba.
Pomalu jsem rozlepila oči a ocitla se v obýváku na gauči. Jakub s Klárou nade mnou stáli a vypadali vyděšeně.
  „Jsem v pořádku, nic mi není," řekla jsem a snažila se vstát. Nešlo to. Upadla jsem zpátky na gauč a omdlela.
      „Emo, Emo to jsem já."
Znovu jsem rozlepila oči a zděsila se toho, co jsem právě viděla a cítila. Nemocniční smrad, desinfekce, sterilita, bílé zdi, tvrdá matrace a Monika v sesterském ohozu.
  „Moni, co se děje?" zeptala jsem se zmateně.
  „To mi řekni ty. Co se stalo?"
  „To je na dýl, jak dlouho tady budu?"
Do pokoje vešel doktor Vojtěch Novák. Vysoký muž s pleškou a plnovousem. Na pohled přísný, ale uvnitř laskavý a úžasný. „Ahoj Emo, dali jsme ti Glukózu, protože jsi podle výsledků dlouho nejedla a pak Isolyte na zavodnění. A z výsledků krve jsme zjistili ještě něco."
  „A co?" naléhala jsem nervózně.
  „Zjistili jsme, proč je ti pořád tak špatně," řekla Monika se zastíranou radostí."
  „Tak už to řekněte."
  „Jsi těhotná," řekl Vojta.
Asi jsem špatně slyšela. „Prosím?"
  „Čekáš miminko," řekla radostně Monika a šlo vidět, že mi chce blahopřát a objímat mě, ale z mého pohledu nejspíš usoudila, že moc radostná zpráva to není.
  „Dělala jsem si přece test." Zmateně jsem těkala z Moniky na Vojtu a z Vojty na Moniku.
  „To sice jo, ale to není sto procentní stejně jako antikoncepce."
  „Co mám teď dělat?" zeptala jsem se Moniky. Vlastně i trochu sama sebe. Propukla jsem v pláč a oba si ke mně sedli a snažili se mě utěšit.
  „To bude dobré, Dominik bude rád."
  „Nebude, protože se to nikdy nedozví. Skončili jsme."
Vojta se odebral k odchodu. „Nechám vás tady, Emo a kdyby něco, znáš to, zazvoň."
  „Co se teda stalo?"
Jakmile jsem ji vše řekla, objevil se přesně ten soucitný pohled, kterému jsem se chtěla vyhnout. Byla skvělá, že se tak starala, ale nechci, aby mě někdo litoval. Dostanu se z toho. Možná časem. Možná nikdy, ale naučím se to alespoň skrýt.
  „A co label?"
  „Jakub ho hned vyhodil."
      Když Monika odešla, využila jsem samoty a snažila se uspořádat si myšlenky. Nosím teď pod srdcem dítě a přes všechen strach jsem začala pociťovat malou radost.
  „Tak...jsi tam. Páni, to je divné. Dívej, bojím se, ale zvládneme to, ne? Budeme na to dvě. Teda doufám, že budeš holčička, protože holky vládnou světu!" mluvila jsem na své dítě a nesnažila se přitom maskovat úsměv. Přála jsem si dítě, hlavně holčičku, a i když přišla ve špatnou chvíli, věřím, že to takhle má být.