Konec lží (Fan Fikce - Nik Tendo)

25. Část

!!!!SPOILER NA KNIHU OD NICHOLASE SPARKSE TO NEJLEPŠÍ Z NÁS!!!!



Ema

     V sobotu dopoledne jsem všechny svolala do obýváku, protože jsem jim chtěla oznámit to své tajemství. Tím všechny myslím Jakuba a Kláru, protože Daniel už seděl vedle mě a mazlil se s kočkou. Mám za sebou už 18. týden těhotenství a bříško se mi podařilo perfektně schovat, protože je celkem malé, takže bohatě postačil nějaký vytahaný svetr a vypadalo to, že jsem se prostě jen přecpala.
      Když se usadili, nervózně jsem se chytla za břicho a zhluboka se nadechla.
  „Doufám, že nechystáš nějaký šok," řekl Jakub.
Klára ho plácla do stehna a zdvořile se na mě usmála. „Já sice asi tuším, ale nechám tě mluvit."
  „No, moc toho vlastně říkat nebudu, stačí, když si Jakub otevře tuhle krabičku," řekla jsem a podala mu kulatou plechovou krabičku, ve které byly kdysi perníčky z Ikey.
Trvalo mu, než se do ní dostal. A když se mu to povedlo, mlčky zíral na růžové dupačky s nápisem I ♥ Strejda. Uběhlo pár vteřin, než mu to došlo a poté se na mě podíval a já viděla jeho uslzené oči.
  „To vy dva?" zeptal se nadšeně.
  „Ne ne ne, já nejsem otec, ale pokud Ema dovolí, rád budu pomáhat s výchovou a budu ji milovat, jako by byla moje vlastní."
  „Aha," řekl Jakub sklesle. „Dominik to ví?"
Přetočila jsem oči. „Neví a čekala jsem mnohem víc radosti."
  „Omlouvám se, je to samozřejmě úžasná zpráva. Na to mrně se fakt těším!"
  „A já to vím už dlouho," řekla Klára nadšeně a mávla rukou.
  „Cože? Jakto?"
  „Jsem holka, přede mnou neutajíš ranní nevolnosti nebo to vypouklé bříško. A navíc jsem si dost dlouho nevšimla, že by sis na umyvadle sterilizovala kalíšek. Vždycky sis ho pokládala na umyvadlo do takové červené mini popelnice."
Musela jsem se zasmát tomu, jak dobře mě zná. „Proč si nic neřekla?"
Pokrčila rameny. „Asi jsem čekala, až s tím přijdeš sama. Bylo mi jasné, že je to Dominikova dcera a nechala jsem tě, aby ses s tím nejdřív vypořádala."
  „Jsi skvělá, děkuju," řekla jsem a běžela ji obejmout.
  „Dominik o tom teda neví, jo?" zajímal se stále Jakub. Překvapilo mě, jak často se na něj ptá. Možná mu už odpustil. Já ještě ne, ale to neznamená, že jsem ho přestala milovat. Ode dne, kdy jsem se dozvěděla o jeho nápadu jít se zavřít, mu denně posílám dopisy. Pár jich bylo dost sprostých a nejsem na ně pyšná, ale ve zbytku jsem mu popisovala, co často dělám, co zrovna čtu a že je sranda zase bydlet s Jakubem. O Danielovi jsem se nezmínila. Nebyl ani důvod. Byl sice skvělý, staral se a byl tady vždy, když jsem ho potřebovala, ale víc, než přátelství jsem mu dát nemohla. Dali jsme si jen jednu pusu.
  „Neví."
I kdybych mu to jednou napsala, nejspíš se to nedozví, protože buď moje dopisy vůbec nečte a hned zahazuje, nebo si je nechává na dobu, až bude připravený anebo je čte a prostě nechce odepsat, protože mi nepřišla ani jedna odpověď. Na jednu stranu ho chápu, protože kdybych byla na jeho místě já, taky bych neodpověděla kvůli studu.
      Odpoledne kolem třetí hodiny jsem se namluvila ostatním, že se jdu projít.
  „Mám jít s tebou?" zeptal se okamžitě Daniel.
Pohladila jsem ho po rameni. „Ne, potřebuju si vyvětrat hlavu." Což nebyla lež. Dalším důvodem bylo, že Jakub začal slavit a to tak, že otevřel svou nejdražší flašku alkoholu a co pět minut naléval. U toho jsem nemusela být. Ale ten hlavní důvod byl, že jsem před dvěma měsíci zavolala do Pardubické věznice a domluvila si jednou měsíčně návštěvy na tři hodiny. Dnes měla probíhat teda druhá návštěva a doufala jsem, že proběhne lépe než ta první, kterou Dominik striktně odmítl. Ale já si z toho nic nedělala, seděla jsem v čekárně a dál doufala. Dnes jsem se ale připravila a vzala si s sebou alespoň knihu od Nicholase Sparkse To nejlepší z nás a doufala, že nedopadnu jako hlavní hrdinka Amanda, která takhle svého přítele Dawsona navštěvovala téměř každý den a pokaždé ji odmítl.
      Když jsem dojela na místo, padl na mě stín. Obloha jako by najednou zčernala, i když byla před chvílí jasně žlutá a podzimní nálada z ní doslova sršela. Před vstupní bránou jsem se zhluboka nadechla, pohladila bříško a šla dovnitř. Ohlásila jsem se u vysokého muže v uniformě:  „Ema Vlčková."
  „Ano ano, mám vás tady. Jdete za Dominikem, že?" ujistil se a odškrtl si mě v modrém bloku. Byl hodně vysoký, možná vyšší než Dominik.
  „Řeknete mu, že jsem tady?" naléhala jsem.
Muž se trochu pousmál a vlídně ke mně promluvil: „Víte kudy do čekárny, tak můžete jít a já jdu hned za ním."
Kousek od pultu, kde jsem právě mluvila s tím vysokým mužem, byl další muž, tentokrát o dost menší a požádal mě o kabelku. Bez problému jsem mu ji vydala, roztáhla nohy a rozpažila ruce. Projel mi celé tělo detektorem kovu a pak mě pustil do čekárny. Čekala jsem asi patnáct minut, než přišel vysoký muž. Jakmile jsem ho viděla vstoupit, okamžitě jsem se postavila jako voják, který čeká na rozkazy svého velitele.
  „Je mi líto, nechce vás vidět," řekl a viděla jsem, že je mu to opravdu líto, protože civěl na moje bříško.
  „To nic, posadím se tady a budu čekat. Třeba se rozmyslí."
Soucitně na mě kývl a odešel. Posadila jsem se zase zpátky a vytáhla knížku. Moc dobře jsem věděla, proč ji s sebou brát. Cítila jsem se teď jako Amanda. Obě jsme čekaly na svého muže, zatímco oni nedokázali potlačit hrdost a hanbu.
      Místnost se začala plnit jinými návštěvami a já s klidným srdcem četla dál. Někdo by si mohl myslet, že se tu střetneme s Danielem při návštěvě jeho kamaráda, ale moc dobře jsem si zjistila jeho návštěvní hodiny, aby k ničemu takovému nedošlo. Nechtěla jsem mu lhát, ale nevěděl to nikdo, a tak to taky zůstane. Už teď mi stačí, když se pořád vyptávají na to, proč ještě nosím Dominikův prsten. Co by s nimi udělalo tohle? To jsem radši vědět nechtěla.
      Po třech uplynulých hodinách jsem se zvedla s dočtenou knihou, dala sbohem všem návštěvám a šla se rozloučit s policistou u vchodu.
  „Už odcházíte?" zeptal se jiný policista.
  „Kde je ten váš vysoký kolega?"
Dotčeně se na mě podíval. „Už mu skončila směna."
  „Aha, tak nashle," řekla jsem chladně a odešla.
  „Nashle za měsíc," slyšela jsem za sebou.