Konec lží (Fan Fikce - Nik Tendo)

33. Část

Ema


     Když přišel Dominik v době oběda, byla jsem z něj lehce nervózní. Pořádně jsem nevěděla, co si myslet, jak s ním mluvit, jak se chovat, ale nakonec to šlo všechno samo. Tak nějak přirozeně. Sofie z něj byla nadšená. Jako by cítila, že je to její otec. Odpoledne po jejím šlofíku si spolu šli hrát do lesa. Já zůstala doma a chystala večeři. Našla jsem v mrazáku filety a k tomu udělala bramborovou kaši s cibulkou a pažitkou. Vše domácí, samozřejmě. Až na tu rybu. Prosila jsem Dominika, aby jí ještě nic neříkal. Chci, abychom jí to řekli společně a ne hned první den, kdy ho poznala. Chce to ještě pár návštěv a společně strávený čas.
     Slyšela jsem, že se vrací domů. Drželi se za ruce a vesele poskakovali.
 „Maminko, může tady Dominik spát?"
Vykulila jsem oči na ní a pak na něj. Ani by mě nenapadlo, že by tady hned první den spal. Pokoj pro hosty máme, ale i tak jsem se nějak nedokázala s touhle představou ztotožnit.
 „Víš co," promluvila jsem nakonec. „Uvidíme po večeři, ano?"
Nadšeně přikývla, jako by to znamenal souhlas a snažila se zatáhnout Dominika do pokojíčku.
 „Beruško, nebude ti vadit, že na chvíli zůstanu s maminkou? Běž mi něco hezkého nakreslit."
 „Tak jo," řekla a odběhla.
Dominik se posadil ke stolu a sledoval mě, jak vařím večeři. K tomu jsem do trouby šoupla hruškovo-povidlový frgál.
 „Hezky to tady voní," prohlásil.
 „Říkala jsem si, že upeču koláč, když máme tak slavnostní den," řekla jsem a asi to znělo trochu podrážděně.
 „Zlobíš se a já to chápu."
 „Nebudeme to teď řešit, jo? Můžeme si promluvit po večeři. Probereme to přespání."
 „Jestli je to problém, chápu to a nechci se vnucovat. Ale ona je tak sladká, že s ní potřebuju být odteď každou vteřinu."
Usmála jsem se. „Je skvělá."
     Večeře proběhla úžasně. Chvíli jsem si představovala, že jsem opustila své tělo a ze shora sledovala tuhle rodinnou idylku. Spokojení, šťastní. Ve vzduchu byla cítit láska. Láska k Sofii a k Dominikovi, která nikdy neuhasla. Zároveň tady však byl známý pocit bolesti a strachu. Sužoval mě, až mi z toho vyschlo hrdlo.
 „Ještě víno?" zeptala jsem se.
Dominik přikývl. „Děkuju."
Podávala jsem mu zpátky sklenici a naše prsty se letmo dotkly. Husí kůže se objevila po celém mém těle.
 „Napadlo mě, že bych vás vzal zítra na výlet."
 „Ano, ano, ano!" vykřikovala nadšeně Sofie.
 „A kam?"
 „To je překvapení."
       Ani jsem si nevšimla, že je tolik hodin. Najednou bylo osm. V tuhle dobu chodila Sofie spát. Poprosila jsem Dominika, jestli by sklidil ze stolu a já mezitím šla Sofii pomoct se zoubky a uložit do postele. Ani nechtěla přečíst pohádku. Usnula, sotva jsem jí přikryla peřinou.
 „Spí jak šípková Růženka," řekla jsem.
 „Ještě aby ne. Pořádně jsem jí v tom lese utahal."
 „Děkuju, že ses ji tak věnoval."
 „Já děkuju za to, jak skvěle si jí vychovala. Rád bych se jí věnoval každý den. Napadlo mě, že bych chodil každý den na návštěvy a nechal jí, aby si na mě pořádně zvykla a pak jí to můžeme říct."
 „To je dobrý nápad."
 „Tak já asi půjdu," řekl.
 „Klidně můžeš ještě zůstat."
 „Doufal jsem, že to řekneš."
Odebrali jsme se na verandu. Lehli si na lehátka a jelikož bylo chladno, vzala jsem nám i deku. Dívali jsme se na noční inkoustovou oblohu plnou hvězd. Byla to nádherná chvíle. Foukal studený, ale příjemný vánek. Dominik mi povídal o vězení.
 „Robert tam na mě poslal svůj gang. Bylo to drsné, ale ustál jsem to."
Nevěděla jsem, co říct. Byla jsem plná vzteku. „On nám prostě nemůže dát pokoj. To mu nestačilo, že nás na několik let rozdělil?"
 „Nestačilo, protože pak chtěl, abych napráskal Jakuba."
 „To je strašný zmetek. Nechápu, proč to dělá."
 „Nám záviděl lásku a Jakubovi úspěch. Vždycky byl takový." Na chvíli se odmlčel a zadíval se na oblohu. Noc mu házela na obličej temné stíny, díky kterým vystouply jeho vrásky ze starostí a z bolesti, kterou si musel projít. Oči se mu leskly. „Jak dlouho jsi vlastně byla s Danielem?"
Doufala jsem, že se na to nezeptá. Nechtěla jsem na to vzpomínat, ale pokud máme začít znova, musíme začít upřímně. „Pár měsíců. Sofii ani neviděl. Skončila jsem to těsně před porodem."
Zašklebil se. Možná radostí, že to nebylo nic vážného.
 „Zdrtilo mě, když jsem se to dozvěděl. Proto jsem odmítal ty návštěvy."
 „A pak?"
 „Pak jsem se dozvěděl o Sofii. Nevěděl jsem jestli je moje nebo jeho. Tak či tak jsem na tu návštěvu neměl."
 „Proč?" Chvěla jsem se. Asi jsem nebyla připravená na tuhle konverzaci, i když jsem si tuhle chvíli představovala celé ty roky.
 „Protože jsem nechtěl, aby moje dcera věděla, že jsem vrah jejího dědy."
 „Strašně to bolelo. Já doufala, že pochopíš, jak moc tě miluju a že ti chci odpustit."
 „Jenže já nedokázal odpustit sám sobě," hlas mu na konci klesl. Postavil se a nervózně pochodoval po verandě.
Vstala jsem a šla k němu. „Všichni jsme ti odpustili. Bylo to těžké, ale šlo to. Teď musíš odpustit sám sobě."
Zaraženě se na mě díval. Slzy se mu usadily v koutcích očí. Vypadal tak zranitelně. Pomaličku jsme se k sobě blížili a objali se. Voněl tak, jak si to pamatuju. Mužný parfém s příměsí cigaret. Nasávala jsem vůni z mikiny a najednou jsem byla zase ta mladá Ema, která se zamilovala do Nik Tenda. Jeho horký dech se odrážel na mém krku a já cítila vzrušení. Chtěla jsem ho políbit, ale vím dobře, co by následovalo potom a na to ještě nejsem připravená.
 „Emo, já jsem tě nikdy nepřestal milovat," řekl najednou a zase se posadil. Držel mě za ruku. Posadila jsem se k němu a hladila ho prstem na hřbetu ruky.
 „Já tebe taky ne. Vím, že je naše láska výjimečná. Nikdy jsem nikoho nemilovala tak jako tebe. Přála bych si, abys tady přespal."
Šťastně přikývl. Přišlo mi správné poslat ho do pokoje pro hosty, ale nešlo to. Potřebovala jsem ho vedle sebe. Cítit zase to teplo, tu jistotu a lásku. Celou noc jsme se k sobě tiskli a nepromluvili ani slovo. Po dlouhé době jsem klidně usnula.