Konec lží (Fan Fikce - Nik Tendo)

27. Část

Dominik


     Dny ubíhaly rychleji, než bych čekal. Snad to bylo proto, že jsem se stal hlavním velitelem ranních rozcviček, které se nově zavedly i večer. Vězňů přibývalo, protože jsme vyhlásili nábor. Poprosili jsme našeho nejoblíbenějšího bachaře Staňu, aby obešel celé vězení a poptal se, kdo by měl zájem aktivně cvičit. Přihlásilo se nám třicet vězňů, a protože jsme se nevešli do tělocvičny, požádali jsme o teplé oblečení, abychom mohli cvičit venku. Bylo to úžasné. Po dlouhé době jsem mohl dělat něco, v čem jsem dobrý, a co mi dává nějaký směr.
 „Jsi borec," řekl Karel, můj spolubydlící, který byl vždy v první řadě. Hned vedle byl Petr a jeho kumpáni, kteří mi dodávali určitou dávku odvahy. S Petrem jsem se velice sblížil. Bral jsem ho jako svého tátu, který se takhle nikdy nechoval.
 „Díky, vy jste taky frajeři. Každým dnem se zlepšujete," poděkoval jsem zdvořile.
Všiml jsem si nových týpků, kteří stáli úplně v poslední řadě. Přeměřovali si mě pohledem a divně si u toho šeptali. Neměl jsem z toho vůbec dobrý pocit. Viděl jsem je párkrát na dvoře. Byl to gang o pěti velkých chlapech. Stejně oblečení, stejné tetování na pravém rameni a stejné vesty s utrženými rukávy. Jeden vězeň, zřejmě nováček, se jim jedno odpoledne posmíval.
 „Vypadáte jako Nelson ze Simpsonových. Udělejte HA-HA!" pokřikoval na ně. Ještě ten den skončil na ošetřovně a o dva dny později byl prohlášen za mrtvého. Nikdy jsem nechápal, jak to ve vězení chodí. Myslel jsem, že tady vládnou bachaři pevnou rukou, ale byl to omyl. Vládl tady vždy nějaký gang a často se to střídalo. Dalo by se říct, že tady probíhala doslova válka dvou gangů. Tady toho vražedného, jejímž velitelem byl jakýsi vyholený dlouhán přezdívaný Král, a druhého, kde vládl Petr, který žádnou přezdívku neměl. Nepotřeboval se schovávat za snůšku keců. Tohle všechno jsem pochytil pouhým pozorováním. Nechtěl jsem se nikoho na nic vyptávat, abych nedostal přes hubu.
     U oběda jsem seděl s Petrem, jeho gangem a Karlem. Zrovna jsme si pochutnávali na výborné sekané, která chutnala fakt jako od mámy, jsem si jistý, že by to mou mámu urazilo, protože její kulinářské výtvory srovnávám s těmi vězeňskými, ale vážně mi to chutnalo, když v tom do mě tácem drcnul takzvaný Král.
 „Au," postěžoval jsem si a třel si bolavé místo.
Petr a jeho kámoši okamžitě vstali. Ruce zaťaté v pěst. „Máš nějaký problém?"
Král se zastavil a položil svůj tác na vedlejší stůl. „Já ne. Jen vyřizuju pozdrav od svého šéfa."
Šéfa? Myslel jsem, že on sám je šéf. „Od jakého šéfa?" zeptal jsem se a snažil se při tom být klidný, i když jsem v jádru zuřil jako pes.
 „Robert. Říkal, abychom ti trochu zpříjemnili pobyt," řekl s úsměvem.
Vytřeštil jsem na něj oči. „Robert?"
Pobaveně si mě prohlížel. „Překvápko, co?"
 „Nic mu už nedlužím. On to ví!" 
 „Je nasranej, čemu se divíš?" 
 „Kvůli čemu?"
 „Potkal tu tvoji křehuli, a jak uviděl ten buben, radši se zdekoval. Nebude s ženskou, která má cizího haranta."
Sedl jsem si na zadek s otevřenou pusou. Ema je těhotná? Hlavou mi běžela hlavně otázka, jestli je to moje, ale čí jiné by to asi bylo, když jsem jediný, se kterým chodila. Jedině, že by teď někoho měla, ale to by časově nevycházelo. Snažil jsem se přijít na cokoliv, ale bylo to teď marné. Počkám si, až zamnou zase přijde na návštěvu. Mělo by to být za pár dní. Musím to vydržet, i když mi to už teď drásá nervy a chci pídit po pravdě.
 „Takže ty seš fotr?" zeptal se Král.
Pokrčil jsem rameny a hodil po Petrovi nešťastný pohled. Okamžitě pochopil a zakročil: „Hele, ztrať se! A tomu svému Robertovi vyřiď, že Dominik patří do našeho gangu a není žádný boxovací pytel, takže mu dáte pokoj!" Pohrozil pořádně pěstí, aby to pochopil.
 „Já to vyřídím, ale jak se zachová šéf je jen na něm," řekl a odkráčel ke svému stolu.
 „Jsem člen gangu?" zeptal jsem se překvapeně.
 „Jasně. Ty i Karel. Prokázali jste slušnost, odvahu a iniciativu tady přežít v klidu a v pořádku," odvětil Petr a uhladil si svůj knírek v podobě naprosto rovné čárky, který si teď nechával narůst. Prý mu to přijde drsné. Mně to přišlo spíš vtipné, ale to jsem mu samozřejmě neřekl. Byl jsem rád, že odteď někam oficiálně patřím. Cítil jsem k němu vděčnost a velký závazek. Nesmím ho zklamat.
Karel se tvářil stejně překvapeně a nadšeně jako já.
     Blížil se čas návštěv, ale zamnou dnes nikdo neměl přijít. Chodila jen Ema. Jednou za měsíc. Nikdo jiný. Přepadala mě z toho často úzkost, ale musel jsem zůstat nad věcí.
Karlovi měl dnes přijít kámoš, který za ním chodil taky pravidelně. Důkladně se kvůli tomu strojil u našeho malého zrcadla na zdi.
 „Jde za tebou kámoš, ne holka," řekl jsem pobaveně.
 „Já vím, ale stejně chci vypadat jako člověk a ne jako vězeň. Alespoň na chvíli."
 „A kdo to vlastně je?" zeptal jsem se.
Karla to zarazilo natolik, že se celkem hluboko pořezal při holení. Rychle se snažil zastavit krev. „To je myslím jedno."
Odložil jsem knihu a podíval se na něj zpříma. „Co? Jak jedno?"
 „Prostě je to jedno."
 „Ok," řekl jsem uraženě.
Přetočil oči a přišel zamnou k oknu u kterého jsem seděl. „Nechci tě ranit. Zvlášť po tom dnešku."
 „Nerozumím ti."
 „Achjo. Do pekla půjdu tak či tak. Hele, můj kámoš je Daniel aka Konex."
Vytřeštil jsem oči dneska už po několikáté. „Cože? Odkud se znáte?"
 „Ze stejné vesnice."
 „Vždyť nemluvíš slovensky."
 „Super postřeh, ale s našima jsme se na Slovensko přistěhovali. Pak jsme se zase odstěhovali a Daniel po pár letech taky a znova jsme se sešli. Beru ho jako mladšího bratra. Prožili jsme toho spoustu."
 „Vidíš a já ho bral taky jako bratra a nikdy se tady nestavil. Nikdo z kluků," řekl jsem sklesle.
 „Víš, on by se stavil, ale stydí se."
 „Proč on? Já bych se měl stydět."
 „Protože on chodí s tou tvou bývalou. Dneska mi to všechno došlo."
Přestal jsem mluvit. Karel něco dál povídal, ale slyšel jsem ho jen vzdáleně. Srdce mi divoce tlouklo a ruce se chvěly vztekem a smutkem. Takže s ním je Ema těhotná. Nedokážu pochopit, že mi tohle udělal můj kamarád. Vzpomněl jsem si na skladbu Melanž. Je tam jedna část, která se teď vážně hodí: Kudly v zádech mám tam po nich díry a zrada nejvíc bolí od těch co máš ve svým teamu.
Karel na mě ještě chvíli mluvil, ale když viděl můj nepřítomný výraz, radši odešel. Všichni lžou. Člověk by měl věřit jen sám sobě. I Ema kdysi tvrdila, že miluje jen mě a hned po mém odchodu si udělá dítě s jiným, kterého ani pořádně nezná. Chtěl jsem okamžitě vběhnout do návštěvní místnosti a rozbít Konexovi hubu. Ale za to, aby mě bachaři pak potrestali, mi to nestálo. Šel jsem proto navštívit Petra a ani nevím jak, ale najednou jsem mu brečel na rameni a povídal mu celý svůj příběh. V tuhle chvíli jsem toho napovídal víc než za celou dobu, co jsem tady. Bylo to osvobozující.