Konec lží (Fan Fikce - Nik Tendo)

22. Část

Ema

     Uběhlo pár dní od toho plačtivého večera a Dominik se dal trochu dohromady. Víc mluvil, jedl, sem tam zašel i do studia za kluky. Bylo osvobozující vidět, že jsou věci zase tak jako dřív. Dnes ráno se mi dobře vstávalo. Sice bylo pět hodin ráno a já musela do práce, ale noc byla příjemná. Po dlouhé době jsme se s Dominikem milovali a nezažila jsem nic krásnějšího. Myslím, že to oběma pomohlo dostat z těla stres a napětí.
  „Nechoď nikam," řekl Dominik rozespale.
  „Musím, lásko, ale odpoledne jsem doma. Mám jen do dvou. Miluju tě."
  „Miluju tě," řekl a znova usnul.
      Rána byla pořád teplá a jasná, a to mé duši dodávalo ještě větší pohodu. Šla jsem zase pěšky a po cestě vyzvedla Moniku, která bydlela od nemocnice asi dvacet minut, ale i přes to jezdila autem. Až teprve dnes se mi jí podařilo vytáhnout na ranní procházku.
  „Tohle vstávání by mělo být trestné," postěžovala si.
  „Neboj, procházka tě probudí."
Vytáhla z kabelky termosku s kávou a po cestě jí opatrně srkala, aby si nepolila své nové šaty, které s největší pravděpodobností dostala od Pepy. Byly to maxi šaty s rozparkem po straně pravé nohy a odhalovaly ramena.
  „Jak to u vás teď vypadá?"
  „Ale jo, lepší se to. Co vy?"
  „Na nás kašli, my se máme dobře. Zajímáš mě ty, jak jsi na to?"
  „Je to těžké, ale teď se to asi vrací vše do normálu. S Dominikem už normálně mluvíme, včera jsme se dokonce milovali a bylo to nádherné. Už je asi oběma lépe."
  „Mhm, možná měl fakt jen nějakou přechodnou depku, na každého to přece občas přijde."
  „Taky si to myslím, nechci to zveličovat, obzvlášť před ním."
  „Tak snad už to bude jen lepší a lepší, ale kdyby cokoliv, tak mi dej hned vědět!"
Tahle situace mi přesně ukázala, kdo je doopravdový přítel. Byli tady naši přátelé, kteří se starali každý den. Obzvlášť Jakub. Trávil s námi skoro všechny večery. Sem tam vzal i Kláru, která byla úžasná. Ale naši rodiče? Nic. Moje máma se neozvala ani mně ani Jakubovi a Dominikovi rodiče totéž. Nevnucovali jsme se jim. Když nechtějí, bohužel.
  „Děkuju...." Bolest v břiše mi nedovolila pokračovat. Předklonila jsem se, aby se mi ulevilo, ale místo toho mě pořádně natáhlo. Čekala jsem, kdy se na zemi objeví moje snídaně.
  „Ježiš, jsi v pohodě?" Monika mi chytla vlasy, kdyby náhodou a čekaly jsme, co se bude dít dál. Naštěstí bolest i nevolnost ustoupily.
  „Jasně, to ty stresy. Je toho moc na jednoho člověka."
Podezíravě na mě koukala. „A nenapadlo tě třeba..."
  „Ne!" skočila jsem ji do řeči. „Nejsem těhotná, beru přece prášky."
  „No já vím, ale ani ty nejsou sto procentní."
  „V klidu, jsou to jen stresy."
      V práci byl blázinec jako vždy. Byly jsme s Monikou jen dvě sestry na směně a jedna ošetřovatelka, která se ani nezastavila. Nemohla jsem se na to dívat a běžela ji pomoct. Měli jsme několik propuštění a následně několik příjmů, takže se muselo všechno vydesinfikovat, než si pacient mohli lehnout do postele.
  „Pomůžu ti."
Magda na mě pohlédla jako na anděla. „Děkuju, támhle tu už mám. Chybí jen tahle a tam ty dvě," řekla a ukázala na postele vpravo u stěny."
Popadla jsem kýbl s desinfekcí a vrhla se na to. Jakmile jsem k tomu kýblu čichla, okamžitě jsem letěla na záchod a tam už ze mě vyletěla snídaně i se svačinou. Celá jsem se třásla a snažila se ze všech sil nezvracet dál.
Ozvalo se ťukání na dveře. „To jsem já, otevři."
  „Co je?"
  „Na, udělej si ho," řekla Monika a podala mi těhotenský test."
  „Zbláznila ses?"
  „Když tvrdíš, že nejsi, není se čeho bát."
Sklopila jsem hlavu a vyčurala se na plastovou tyčinku. Čekala jsem pár vteřin, jak bylo napsáno na obalu a sledovala moč, jak se vsakuje. Jedna čárka. Podala jsem ho Monice.
  „Vidíš, říkám ti, že to jsou jen stresy."
  „Dobře, alespoň máme jistotu."
      Blížila se druhá hodina a já si nebyla jistá, jestli tady radši nezůstat, když je dnes takový frmol.
  „Jdi domů! Lehnout a odpočívat!" rozkázala Monika.
  „Jsi zlato, ale kdyby cokoliv, volej!"
Venku pořádně svítilo slunce. Využila jsem toho a cestu si prodloužila přes park, kde to v tomhle ročním období vypadalo kouzelně.
  „Ahoj," řekl známý hlas. Zastavila jsem se a odmítala se otočit. Byl to Robert. „To jsem já,  neboj."
  „Co chceš?"
  „Chtěl jsem tě jen vidět a trochu si s tebou promluvit."
Rychlými kroky jsem procházela kolem rybníčku, ale hned mě dohnal a šel klidnými kroky vedle mě. Vůbec ho nerozhodilo, že jsem na něj nepříjemná.
  „My dva se nemáme o čem bavit."
  „Omyl, máme toho hodně společného."
  „Co například?"
  „Dominik je náš přítel." Nechápavě jsem se na něj podívala. Oni se snad znají? Neodpověděla jsem. Byla jsem z toho v šoku. „Jestli nevěříš, zavolám mu a promluvíme si všichni tři." Než jsem stačila něco říct, už ho vytáčel. „Čau, hele, jsem teď v parku s Emou, co kdyby ses zastavil."
Asi do pěti minut jsem slyšela zuřivě parkovat jeho auto, a když k nám přiběhl, byl celý zadýchaný, vyděšený a rozklepaný.
  „Co to děláš, Roberte?"
  „Něco, co jsem měl udělat už dávno," řekl a podíval se na mě.
  „Nechápu, o co tady jde!" štěkla jsem nevrle. „Dominiku, pojďme domů."
  „Bude to rychlé, neboj," řekl s úsměvem Robert.
  „To přece neuděláš!" zařval Dominik.
  „Emo, víš, jak zemřel tvůj otec?"
Zarazila jsem se. Proč se ptá na mého tátu, který je mrtvý už přes pět let. „Podle pitevní správy měl v krvi moc alkoholu a cestu z hospody nezvládl. Přepadl přes kamennou zídku a zemřel na následky pádu."
Dominik začal brečet. „Prosím, ne. Roberte prosím. Dám ti vše, co budeš chtít."
  „Chtěl jsem Emu, ale tu jsi mi dát odmítl!"
  „Co se tady děje? Může mi to už někdo vysvětlit?" naléhala jsem. Klepalo se mi strachy celé tělo. V puse jsem měla sucho a srdce skoro až v krku.
  „Jde o to, že pitevní správa byla zfalšovaná. Tvůj otec zemřel kvůli autonehodě. Jeli jsme s Dominikem z nějaké akce a on řídil. Srazil tvého otce a zaplatil mi, abych ho ze všeho vysekal, protože jsem velice vlivný. Jenže když jsem se dozvěděl o tom, že teď někoho má a dokázal se pro ni změnit, musel jsem se na to přijet podívat. Zamiloval jsem se do tebe a jelikož se s tebou odmítl rozejít, musel jsem zakročit," řekl Robert úplně s klidným hlasem a usmíval se při tom.
Nedokázala jsem uvěřit tomu, co jsem právě slyšela. Začala jsem brečet a couvat od těch dvou dál. „Ty jsi ho tam nechal ležet jen tak a nepomohl mu? To je lež, nevěřím vám!"
  „Lásko, já – já nevím co teď dělat. Snažil jsem se ti to tolikrát říct, ale nešlo to."
Beze slov jsem se rozešla k východu s pláčem a s roztrhaným srdcem. Můj nejbližší přítel, moje láska, moje spřízněná duše mě dokázala takhle podrazit a lhát mi tolik let. Lhát mně a Jakubovi. Dominik zamnou běžel a prosil, křičel a brečel. Ale nezastavilo mě to. Můj táta pro mě znamenal všechno. To kvůli Dominika začala máma pít a skončila v léčebně odkud už stejně nikdy nevyleze.
  „Přij-j-eď p-r-ro m-ě," řekla jsem Jakubovi do telefonu.
  „Špatně ti rozumím, nebreč."
Nedokázala jsem mu to srozumitelně říct. Vzlyky byly silné a nešly zastavit. „Přijeď."
  „Kam a proč?"
  „Chci domů."
  „Ne, lásko prosím, neodcházej ode mě! Všechno to překonáme!"
  „Jak chceš tohle sakra překonat? Lhal si nám takovou dobu. Vždyť si zabil našeho tátu! Jak po mně můžeš chtít odpuštění? Už ti nemám, co říct. Nech mě být."
V ten moment se mi, a myslím, že i Dominikovi, přehrávala scénka z přátel, když se Ross a Rachel rozcházeli. Nemohla jsem mu to odpustit. Tohle se jen tak nedá opomenout a žít spokojeně dál.
Musela jsem se zastavit u mostu a rozdýchat tohle všechno. Byla jsem zoufalá, nevěděla, jak dál pokračovat, co dál dělat. Jen jsem stála a brečela. Sem tam mi hlavou projelo, že bych mohla i skočit a necítit už žádnou bolest, ale okamžitě jsem tyhle myšlenky zahnala pryč. To přece není řešení.
      Jakub mě odvezl k Dominikovi, pomohl zabalit pár věci a během dvou hodin jsem byla zpátky doma. Na nic se mě nevyptávali. Nechali mě jít si lehnout. Brečela jsem celý den a celou noc do polštáře. Bolelo mě celé tělo. Klížily se mi oči. Možná když usnu, všechno tohle zmizí a bude to zase jako dřív.