Konec lží (Fan Fikce - Nik Tendo)

21. Část

*Spoiler  ze seriálu Přátelé*

Ema

     Dominik se vrátil domů až za dva dny. Vypadal ještě hůř než před tím, když jsme ho našli totálně sjetého. Chtěla jsem na něj řvát, vyptávat se, brečet, ale nic z toho jsem nemohla udělat. Vyvolalo by to v něm pocit, že se mi nemůže svěřit nebo že jsem zklamaná, ale to já nejsem. Jsem jen vyděšená a zklamaná možná tak sama ze sebe, že jsem nic nepoznala. Ani si nevzpomínám, jestli mi dával nějaké náznaky.
      Nepromluvili jsme ani slovo, šel si hned lehnout do postele. S blížícím se večerem jsem dál dělala jako by nic a uvařila na večeři jeho oblíbené boloňské špagety posypané asi tunou parmazánu.
Tiše jsem ťukla na dveře od ložnice. „Lásko, můžu dál?"
  „Ano," odpověděl. Šlo slyšet to zoufalství v hlase.
Opatrně jsem vešla do pokoje a položila mu do postele podnos s jídlem, pitím a malým dezertem. „Říkala jsem si, že by sis určitě dal něco dobrého."
Podíval se na jídlo a zdvořile se usmál. Promnul si spánky a zkusil první sousto. „Je to vynikající, moc ti děkuju."
  „To jsem ráda, tak dobrou chuť," odvětila jsem a chystala se k odchodu.
  „Počkej!" vyhrkl najednou.
  „Copak? Mám ti ještě něco donést?"
  „Ne, ale mohla bys tady zůstat se mnou?"
Ulevilo se mi, když se zeptal. Přikývla jsem, zašla si pro jídlo a sedla si k němu. „Chceš si něco pustit?"
  „Přátelé jsme sice dokoukali už dávno, ale nemohli bychom si pustit můj nejoblíbenější díl?"
Jeho nejoblíbenější díl byl Jak se Ross a Rachel rozcházeli a Den poté a nevěděla jsem, jestli mi tím chce něco naznačit. Proč se chce najednou dívat na epizodu o rozchodu?
  „No, určitě."
Všechno bylo v pohodě, sem tam jsme se zasmáli, letmo se chytili za ruce. Připadala jsem si jako na prvním rande. Všechno je tak opatrné, nové, nechcete nic pokazit. Jenže pohoda se náhle změnila, když se Ross a Rachel začali bavit o rozchodu a o tom, že by se to při prvním problému nemělo hned vzdávat, nemělo by se ničit něco tak krásného. Dominik na to civěl se slzami v očích. Pozorovala jsem ho a děsila se toho, jak bude reagovat dál.
  „Měl bys už odejít," řekla Rachel s pláčem.
Ross si k ní klekl, objal ji kolem nohou a s pláčem zoufale prosil: „Neumím si představit bez tebe žít. Jak budu žít bez tvé náruče, tvého dobrého srdce, Rachel."
S těžkostí v hlase mu odpověděla: „Ne, jsi teď pro mě někdo úplně cizí."
V ten moment Dominik shodil na zem podnos s jídlem a začal nekontrolovatelně brečet. Divoce se převaloval z jedné strany na druhou a křičel. Rozbrečelo mě to, ale snažila jsem se být silná. Rychle jsem ho vzala do náruči a držela tak pevně, jak to jen šlo.
  „Lásko, neplač, bude to dobré!" opakovala jsem pořád dokola.
Jenže to nebylo dost přesvědčivé. Dominik vrtěl hlavou. „Nebude, už to nezvládnu."
  „Ale co nezvládneš?"
  „Tu představu, že tě ztratím, že mě opustíš."
  „Lásko, ale já tě nikdy neopustím! Přísahám!"
  „Já ti taky sliboval, že ti nikdy neublížím a ublížil. Nikdy nic neslibuj."
Nevěděla jsem, o čem to mluví, možná myslel ty dva dny, kdy nepřišel domů. „Ale já ti slibuju, že tě neopustím. Slibuju ti to z celého svého srdce! Miluju tě a navždy budu." Nikdy v životě jsem takhle nebrečela.
  „Pane bože, já tě tak miluju, Emo. Prosím, stůj vždycky při mně."
  „Vždycky budu. V dobrém i ve zlém!"
Držela jsem ho dokud neusnul. Hodila jsem přes něj peřinu a šla uklidit ten nepořádek. Děkovala jsem celému vesmíru za to, že má Dominik v bytě plovoucí podlahu a ne koberec, protože z něj bych tu omáčku už fakt nedostala.
      Začal mi zvonit mobil. Rychle jsem s ním vyběhla do obýváku, aby to Dominika nevzbudilo.
  „Čau," pozdravila jsem stroze.
  „Ahoj, tak co? Už je doma?" zeptal se Jakub.
  „Jo, je doma a spí."
  „No a řekl ti něco?"
  „Nic moc."
  „Nechceš přijet?"
  „Nenechám ho tady samotného."
  „Dobře, tak přijedeme my. Za pár minut jsme tam."
      Nachystala jsem malé pohoštění na stůl v obýváku, zavřela dveře do ložnice a pozvala Jakuba s Klárou dál. Jsem fakt ráda, že jim to tak klape. Jakub je po jejím boku šťastný. Klára mě hned objala a pohladila po vlasech.
  „Co ti teda řekl?" naléhal.
  „Skoro nic. Chtěl si pustit seriál a pak vybuchl v hysterický pláč a prosil mě, abych ho neopouštěla."
  „Ty vole, to nechápu. Máte se brát a on řeší tohle? Co se sakra stalo?"
Pohodila jsem nešťastně rukama a opřela se do pohovky. „Já fakt nevím. Asi to z něj nedostanu."
  „Moc mě to mrzí, Emo, ale víš co? Je to chlap. Dej mu čas, na nic se ho neptej a uvidíš sama, třeba s tím přijde nakonec sám," řekla útěšně Klára.
  „No a nebo se zase sjede! To jsou fakt dobré rady, zlato."
  „Má pravdu, brácho. Do chlapů fakt nemůžeme hustit. Neradi se svěřují."
  „To není pravda," ohradil se. „Já ti přece vždy všechno vyklopím."
  „Ano, ale až když uběhne celý den, protože ti nechávám prostor," řekla se smíchem Klára.
Ze srdce jsem se zasmála a byla jim strašně vděčná za návštěvu. Když odešli, dala jsem si pořádně horkou vanu a zrelaxovala se. A když jsem si šla lehnout vedle Dominika, usnula jsem jako miminko.