Konec lží (Fan Fikce - Nik Tendo)

26. Část

Dominik

     Dnes začínal čtvrtý měsíc mého pobytu ve vězení. Ranní vstávání v šest mi nedělalo problém, ale svého spolubydlícího jsem musel doslova tahat z postele.
  „Karle, vstávej!" křikl jsem na něj.
Promnul si oči a zamrkal na mě. Rozhlížel se kolem sebe jako kdyby nevěděl, kde je a pak řekl:  „Takže to je pořád realita."
Seděl asi o dva měsíce déle než já, ale zvykal si těžce. „Je, brácho, vstávej."
      V sedm nám začínala rozcvička a jelikož pršelo, šli jsme do tělocvičny. Chlápek v modré teplákovce se důležitě postavil do čela a předváděl cviky, které jsme po něm měli opakovat. Všem to přišlo hloupé, protože mu to vůbec nešlo a nejspíš to dělal jen aby splnil rozkaz.
  „Tohle je fakt trapárna," zašeptal Karel.
Protočil jsem oči. „Ani mi nemluv. Zvládl bych to líp."
  „Tak proč to nejdeš zkusit?" sykl zamnou jeden z vězňů. Párkrát jsme se potkali na dvoře. Měl jsem z něj respekt, protože patřil k jednomu z gangů, který ovládal vězení a měl dost dobré styky s bachaři.
  „Nechci ho nasrat," odpověděl a dál pokračoval v nesmyslných cvicích.
  „Držte klapačky šmejdi a makejte!" okřikl nás bachař.
  „Sorry šéfe, ale ty cviky jsou na hovno. Tady mladej by se toho mohl ujmout," řekl vězeň zamnou a očividně zde měl skoro větší slovo než sám bachař, kterého tahle poznámka urazila. Hodil po mně píšťalku jak nějakému psovi.
  „Fajn, já se tady na to můžu vysrat!" zařval a posadil se na lavičku.
  „Tak jdi mladej!" podpořil mě vězeň. Byl to vysoký starší muž, asi kolem čtyřicítky. Jeho modré oči byly tak lákavé, že měl člověk okamžitě chuť vyklopit mu všechny své strasti.
Předstoupil jsem před zhruba dvacítku vězňů a pořádně jim protáhl končetiny. Jakmile to bylo podle mého názoru dostatečné, vrhli jsme se na kliky, dřepy a běh kolem tělocvičny alespoň dvacet koleček. Všechno jsem dělal s nimi, abych nevypadal, že jsem teď něco víc, když najednou řídím ranní rozcvičku.
  „Super chlapi!" pochválil jsem je. „Teď se přesunem tady. Každý si vezme činku, jakou chce a dá tři série po dvaceti."
Nikdo neprotestoval, všichni dělali, co měli a bachař jen seděl s pusou dokořán a pak naštvaně odešel. Nestarali jsme se, kam šel, soustředili jsme se na posilování rukou, které nám šlo celkem dobře.
  „Cvičil si venku?" zeptal se modrooký vězeň.
Přikývl jsem. „Cvičil, hrál basket, a tak různě."
  „Tak různě?" zeptal se a povytáhl obočí. Měl co dělat, aby uzvedl na bench press šedesát kilo.
  „Největší náplň mého života byla hudba, měli jsme jednu z nejúspěšnějších kapel tady u nás, ale..." odmlčel jsem se, když jsem si vybavil vše, co se stalo. Vězení bylo dobré místo na přemýšlení, ale když jste chtěli, dokázali jste se zabavit tak moc, že na špatné myšlenky nebyl čas.
  „Ale?" ptal se dál.
Mávl jsem rukou. „Udělal jsem příšerné věci, a právě kvůli nim jsem tady, abych si to odpykal."
  „Chytli tě při tom nebo až pak?" vyzvídal.
Chvíli jsem přemýšlel, jestli říct pravdu nebo ne, ale nakonec jsem uznal, že lží už bylo v mém životě víc než dost. „Po víc jak pěti letech jsem se šel přiznat. Můj bývalý kamarád mě z toho kdysi vytáhl, ale stalo se strašně moc věcí a teď jsem tady."
  „Za to tě cením," řekl uznale a kývl dozadu na dva své kámoše. „Mimochodem, jsem Petr," řekl a podal mi ruku.
  „Dominik," odvětil jsem a rukou mu potřásl.
Usmál se a dál držel mou ruku. „Pevný stisk. To značí silného muže a dobrý charakter."
Cítil jsem se dobře. Petr byl skvělý chlap a ostatní nejspíš taky a pokud se mi to zatím nezdá, budu mít ještě hodně času na to, abych je poznal.
      Po rozcvičce následovala snídaně, po snídani práce v dílnách. Někteří práci odmítli a trávili čas na cele. Já, společně s Karlem, Petrem a jeho partou, šel do kovo dílny, kde se vyráběly nejrůznější věci z kovu od grilu až po mříže. Strávili jsme tam skoro dvě hodiny a poté se šli odměnit obědem, který mi vždy nadělal paseku ve střevech a šel jsem se okamžitě doslova posrat. Litoval jsem tu skvělou rajskou, která hned skončila v míse.
      Následoval odpolední klid, který jsem vždy trávil u okna s blokem v ruce a sepisoval nové písně. Představoval jsem si až odtud vyjdu ven a vrátím se na rapovou scénu a ukážu všem, že jsem se změnil. Nejdřív to však musím dokázat sám sobě a potom nejdůležitějšímu člověku na světě, a to byla Ema. Pořád jsem na ni myslel a kdykoli se blížila třetí hodina, mrzelo mě, že bude zase celou dobu sedět v čekárně a doufat, že přijdu. Nemohl jsem. Styděl jsem se před sebou i před ní. Nedokázal bych ji koukat do očí a dělat, že jsem v pohodě, když nejsem.
  „Dneska zase přijde, že?" zeptal se z ničeho nic Karel. Byl jsem tak zabraný sám do sebe, že jsem ani nepostřehl jeho návrat ze společenské místnosti, kam chodil hrát tajný poker.
  „Nejspíš ano," řekl jsem chladně, abych zakryl smutek.
  „Jak dlouho ji budeš odmítat?"
  „Tak dlouho, dokud nezapomene."
  „Zdá se, že nechce. Hromádka dopisů je stále větší a ty jsi ani jeden neotevřel."
  „Hele, do toho ti nic není!" okřikl jsem jeho zvědavost a lehl si na horní palandu. Ležel jsem s rukama za hlavou a myslel na její nádherné rezavé vlasy, pihami posetý obličej, zelené oči jako ten nejvzácnější Vltavín a srdce na správném místě.
  „Nezlob se, jen mi přijde, že ti chce říct něco důležitého."
  „Proč myslíš?" zeptal jsem se.
  „Jinak by tady nechodila, vole!"
Měl pravdu. Musel být důvod jejich pravidelných návštěv. Jenže já nemohl. Pořád ji miluju a navždy budu, ale nejsem připravený.
      „Dominiku, je tady," řekl můj oblíbený bachař.
  „Omlouvám se, ale nejdu."
Přišel blíž ke mně a tázavě se na mě podíval. „Jak dlouho ještě?"
  „To jsem mu říkal teď taky," vložil se do hovoru Karel.
Hodil jsem po něm polštář. S tichým zaklením se otočil pusou ke zdi a mlčel. „Promiňte, ale fakt nemůžu."
  „Víš, jak mě trápí, když tam celou tu dobu sedí? Pokaždé s jinou knížkou?"
  „Fakt nemůžu!" řekl jsem rázně, protože mě začínalo vytáčet takové přemlouvání.
      Jakmile odbyly návštěvní hodiny, uvolnil jsem se a byl rád, že už jela Ema domů. Být jí takhle na blízku a nemoct za ní jít kvůli strachu bylo šílené. Do cely znova přišel ten stejný bachař, který mě přemlouval.
  „Mám pro tebe zprávu od ředitele. Ode dneška vedeš oficiálně ranní rozcvičky. Chlapi byli spokojení a chtějí od tebe další cviky, aby si zlepšili fyzičku. Gratuluju, dobrá práce!" řekl vesele a odešel.