Konec lží (Fan Fikce - Nik Tendo)

30. Část

Dominik


     Od toho incidentu v cele se hodně změnilo. Vězni mě začali respektovat a vrátil jsem se zase do vedoucí pozice "tělocvikáře". Chlapi mě přivítali bouřlivým potleskem.
 „-joo, konečně!"
 „-chyběl jsi nám!"
Potěšilo mě to a po dlouhé době jsem se přidal a zacvičil si taky. Forma se mi nijak za tu dobu nezhoršila, což pro mě bylo obrovské překvapení. Cvičil jsem každý den, co to jen šlo. Nabral jsem trochu svalové hmoty a nikdo si na mě už netroufl. Králův gang dal pokoj. Doufám, že už navždy. Chci tady prožít těch zbylých pět let v klidu a v pohodě. 
      „Stejně tě obdivujeme!" řekl Petr jednou u oběda.
Zmateně jsem se na něj díval. „Proč?"
Strčil si sousto zapečených nudlí do pusy a řekl: „Nechal ses mlátit do krve a stejně si držel hubu!"
Přikývl jsem a vzpomněl si na Milion+. „Takhle mě to učili."
 „Často na ně myslíš?"
 „Víc než bych měl. Byla to rodina, kterou jsem nikdy neměl. Teď jste zase vy moje rodina."
Petr i všichni ostatní se usmáli a vyměňovali si významné pohledy. 
 „Taky tě bereme jako rodinu. Jen nás mrzí, že se pořád vyhýbáš Emě."
 „Jen prostě nenastal správný čas."
 „Dívej, je to na tobě, ale ta holka tě miluje a vůbec nezáleží na tom, jestli s někým chodí. Chodí za tebou každý měsíc. A všichni víme, že ji taky miluješ."
Na to jsem radši neodpovídal. Nechtěl jsem to přiznat nahlas. Chtěl jsem dělat tvrdého chlapa, i když jsem průhledný jak řízek ve školní jídelně. Všem je tady jasné, že na nikoho jiného nemyslím. Nikdy jsem na ni nepřestal myslet. Pořád mi vrtá hlavou, čí je to miminko. Kdyby bylo vážně moje, tím tuplem bych se s ní nesetkal. Nesnesl bych pomyšlení, že moje dcera nebo syn vědí, že je jejich otec vrah, který zabil jejich dědečka.
 „Přemýšlel jsem, že bychom měli sestavit basketové týmy a pořádat zápasy. Zkusím to dneska navrhnout řediteli," řekl jsem a myslel, že tím změním téma.
 „Dominiku, mysli radši na Emu!" řekl Karel rázně.
Už už jsem chtěl něco říct, když v tom přišel Staňa. Vysoký bachař s pohledem zabijáka, ale se srdcem na správném místě. 
 „Můžeš jít se mnou?" zeptal se a mrkl na mě.
Vstal jsem, odnesl tác s jídlem k okýnku a šel s ním. „Provedl jsem něco?"
 „Vůbec ne, ale mám pro tebe překvapení," řekl a zasmál se.
Jeho smích mě děsil. Vedl mě chladnou chodbou, ve které nesvítilo světlo a nedoléhal do ní jediný paprsek slunce, a když jsme jí už celou prošli, vstoupili jsme do malebnější části věznice, která byla určená hlavně pro návštěvníky. Vedl mě do návštěvní místnosti. Ale dneska přece není středa.
 „Neboj, Ema to není," ujistil mě hned, když si všiml, že couvám.
 „A kdo teda?"
 „Tvoje rodina," řekl a otevřel dveře.
U prostředního stolu sedělo celé Milion+ až na Daniela. Ani mi to nevadilo. Už to není přítel. Chvíli jsme jen tak stáli asi čtyři metry od sebe a zírali na sebe. Nikdo se ani nepohnul. Kdyby padal špendlík, znělo by to jako kdyby se zřítila celá hora.
 „Do piče tak pojď ke mně!" prolomil hrobové ticho Hasan a vrhl se na mě. Objímal mě tak silně, že jsem skoro nemohl popadnout dech. Když nás viděli ostatní, přidali se, včetně Jakuba. Dívali jsme se na sebe a brečeli. Cítil jsem, že už je to všechno dobrý. Jsem doma.
      „Tak co, jak se ti tady daří?" zeptal se Jakub. Byl trochu odtažitý, ale nemám mu to za zlé.
Ukázal jsem na své modřiny, které ještě nezmizely a řekl: „Takhle."
 „Kvůli toho jsme vlastně tady," řekl Pepa.
 „Právě jsem se na to chtěl zeptat. Celou dobu jste se tady neukázali. Nedostal jsem od vás ani dopis."
Dívali se na sebe provinile.
 „Dostali jsme dopis od tvého přítele."
Napadl mě hned buď Petr nebo Karel. „Který?"
 „Petr a něco málo tam dodal i Karel," řekl Jakub.
 „Aha, co psali?" zeptal jsem se trochu naštvaně. Neměli dělat nic za mými zády.
 „Že si dostal pěknou nakládačku o nějakého gangu, kterému šéfoval ten čurák Robert. Chtěl o mně prý nějaké informace."
 „To souhlasí." 
 „Ale ty jsi nic neřekl. Vím, že se ptali na tu noc v Hiltonu. Zničilo by mě to."
 „Nikdy nenapráskám svý bráchy. I když jsem to pěkně podělal, nikdy bych tě nepotopil, nikoho z vás."
 „Proto jsme tady," řekl Hasan.
 „Chceme to všechno urovnat. Chybíš nám a až odtud vylezeš, bereme tě zpátky, pokud o to ještě stojíš."
 „Jo a uděláme všechno pro to, aby tě pustili co nejdřív," dodal Zoot.
Slyšet tohle bylo jako sen. Musel jsem se štípnout, jestli se mi to opravdu jen nezdá. Ale ne. Opravdu všichni seděli přede mnou a navzájem jsme si odpouštěli. Povídal jsem jim o životě tady, o tom, jak jsem vytáhl zbraň na jednoho z Králova gangu, jak vedu ranní a večerní workouty a o mém plánu na baskebalové družstva. Byli nadšení. Zajímali je i mí přátelé a jestli tady jsou nějací hodní bachaři a naopak nějaké svině, co se po tobě vozí. Byly to úžasné tři hodiny. Přišlo mi, jako bych vůbec nebyl ve vězení. Vypadalo to, jako bychom byli spolu všichni v šatně a připravovali se na stage, vtipkovali o životě, smáli se a měli se nekonečně rádi.
 „Kde je Konex?" zeptal jsem se mezi řečí.
 „Odešel. Našel si prý lepší job. Nezlobíme se na něj. Jsme v kontaktu," řekl Jakub. Viděl jsem na něm, že mi chce říct víc, ale asi uznal za vhodné, aby mi to Ema řekla sama a určitě bych už dávno věděl, jak to všechno je, ale nešlo to.
Při odchodu jsme se znova všichni objali. Brečel jsem jako malá holka. Neskutečně mě to dojalo.
 „Máš dost dobrou formu!" řekl uznale Kamil.
 „Díky moc. Vy taky. Všichni vypadáte skvěle."
 „Budeme ti posílat dopisy a různé dobroty a cokoliv, o co si řekneš!" řekl Decky.
S Jakubem to objetí trvalo o něco déle. Bral jsem ho jako pokrevního bratra a jeho odpuštění pro mě bylo osvobozující.
 „Prosím tě, vyřeš si to ještě s Emou. Už dávno ti odpustila," zašeptal Jakub.
 „Jak víš?"
 „Nechodila by tady každý měsíc. Nebuď kokot a přijmi jí. Máte si o čem povídat," řekl. Zahleděl jsem se mu do očí. Ty jeho nikdy nelžou.