Konec lží (Fan Fikce - Nik Tendo)

32. Část

Ema

     Sofie si spokojeně hrála v pokojíčku. Nemohla jsem se na ní vynadívat. Byla tak kouzelná a chytrá. Dělala mě tím nejšťastnějším člověkem na světě. To kvůli ní jsem se chtěla přestěhovat. Nechtěla jsem už nadále okupovat Jakubův byt. Chtěla jsem něco svého, kde budeme jen my dvě. Sehnala jsem nám malý útulný domeček. Dál od centra a blíž k lesu. Vlastně jsme měly les hned za oknem, pár sousedů kolem a klid. Jakub mi s půjčkou dost pomohl. Nenechal si to vymluvit.
  „Dělám to pro vás, tak toho nech," řekl.
  „Nechci ti být nic dlužná."
Objal mě a řekl: „Jsi přece moje sestra. Jediná rodina."
      Dům byl přesně podle mých představ. Sladěný do zemitých barev, všechno dřevěné, přirozené. Cítila jsem se v něm jako nějaká lesní víla.
Časy strávené na verandě s knihou v ruce a bylinkovým čajem mi dodávaly sílu a na chvíli mě odpoutaly od minulosti, jenže to nestačilo. Člověk by si myslel, že za pět let zapomene, ale když se podívám na Sofii, jako by tady Dominik pořád byl. Návštěvy jsem už dávno vzdala. Pochopila jsem, že mě vidět prostě nechce.
Odložila jsem knihu a šla zkontrolovat Sofii. Hrála si ve svém pokojíčku se svou nejmilejší hračkou.
  „Co to stavíš?" zeptala jsem se, i když jsem to přesně věděla.
  „Džungli," odpověděla, ale ani se na mě nepodívala. Byla do lega vždy tak zapálená.
  „Za chvíli bude oběd."
  „Palačinky?"
Přikývla jsem a pohladila ji po dlouhých vláskách. Šla jsem do kuchyně, dodělala těsto a začala smažit. Sofie si přesunula lego do obýváku, aby mi byla blíž, protože jsme měly obývák a kuchyň spojenou.
  „Mami, můžu na terasu?"
  „Určitě."
Odcupitala, lego nechala na koberci a usadila se na schodech. Chvíli byla ticho, ale najednou si začala povídat pro sebe. Myslela jsem, že si vytvořila nějakého imaginárního kamaráda. Často si takhle povídala, proto mi to dnes nepřipadalo divné.
  „-maminka dělá palačinky, dáš si?"
  „-s marmeládou."
  „-nebo s čokoládou?"
  „-tak pojď," řekla a zamířila zase dovnitř.
  „Maminko, může s námi dnes obědvat?" zeptala se.
Podívala jsem se na ní a málem mi upadla pánev i s palačinkou. Myslela jsem si, že špatně vidím. Odložila jsem pánev, utřela si ruce do zástěry a promnula si oči. Možná blázním. To nemůže být pravda.
  „Ahoj, Emo," řekl Dominik. Držel Sofii za ruku a koukal na mě tak, jak to uměl jen on.
Musela jsem se pořádně nadechnout a uklidnit se. Už tak jsem musela působit dost divně. „Ahoj, co tady děláš?"
  „Přišel k nám na oběd," řekla Sofie.
Přišla jsem k ní. „Zlatíčko, vezmeš si teď na chvíli lego a půjdeš do pokoje?"
Zmateně přikývla a odešla. Dominik se za ní díval, a když zavřela dveře, otočil se zase zpátky ke mně.
  „Vím, že jsem přišel dost neohlášeně."
  „A nečekaně," dodala jsem. „Co tady děláš?"
  „Pustili mě dřív."
Snažila jsem se na něj nedívat a soustředit se na palačinky. Napětí by se dalo krájet. „Aha a odkud víš, že jsem tady?"
  „Můžu si sednout?" zeptal se. Přikývla jsem a on se usadil k jídelnímu stolu, od kterého na mě dobře viděl. „Vlastně, Jakub mi to řekl."
Tázavě jsem zvedla obočí. „Jakub?"
  „Nakonec se to mezi námi urovnalo. Chodili zamnou s klukama do vězení a postarali se o můj předčasný odchod."
Nic jsem na to neřekla. Vztek se ve mně hromadil. To, že jsem za ním chodila já už asi zapomněl. Seděl u mě jako by se nic nestalo a vypadal ještě líp, než když jsme se viděli naposledy. Bylo těžké nesjíždět očima na jeho vypracované břišní svaly, které se mu rýsovaly pod těsným tričkem.
  „Palačinky jsou na stole," zavolala jsem na Sofii.
Přiběhla, usadila se vedle Dominika, jako by cítila, že je to její otec a poručila si tři velké palačinky. Přání jsem jí splnila, protože takhle to bylo celý její život. Nerozmazlovala jsem ji, ale snažila se, aby měla vše. Položila jsem několik natřených palačinek i Dominikovi na stůl. Zaraženě se na ně díval.
  „Fakt si můžu dát?"
Přikývla jsem a šla si nějaké namazat i pro sebe. Byli jsme tady teď jako rodina. Jako by to bylo úplně normální.
      Po jídle jsem poslala Sofii do pokojíčku, aby si dala svého odpoledního šlofíčka. Trochu protestovala, ale nedalo se nic dělat. Předčítala jsem jí pohádku o Šípkové Růžence. Dominik tiše seděl na zemi a hltal každé mé slovo. Když konečně usnula, přivřela jsem dveře a šla s Dominikem do kuchyně.
  „Nedáme si víno?" zeptala jsem se.
  „Rád. Můžu ti nějak pomoct?"
  „Můžeš vzít skleničky támhle ze skříňky a dát je ven na verandu."
Přišla jsem za ním s otevřeným bílým vínem a nalila nám plné sklenice. Slunce prosvítalo mezi stromy a vanul lehký vánek, který mírně čechral Dominikovy vlasy.
  „Jsi skvělá," řekl najednou.
Trochu to mnou zatřáslo. „Proč myslíš?"
  „Mohla si se mnou klidně vyrazit dveře, ale ty ne. Radši mi dáš hromadu palačinek a pozveš mě na víno."
Přikývla jsem a pořádně se napila. Dech orosil hranu sklenice. „To máš teda pravdu, ale vůči Sofii mi to nepřijde fér. Neměla bych jí tě zakazovat."
  „Co všechno se vlastně za tu dobu změnilo?"
Popsala jsem mu kolik knih jsem přečetla, jaké bylo těhotenství, porod, následné zařizování a stěhování sem. Vyptával se i na Moničinu a Pepovu svatbu a na to, jak jsem splnila roli svědka.
  „Co u tebe?"
  „Ve vězení jsem si našel dost přátel. Zažil tam krásné, ale i krušné chvíle."
  „A co vztahy?" vylítlo ze mě najednou. Cítila jsem se hloupě, když jsem si uvědomila, že asi  žádné mít nemohl, když pět let strávil zavřený.
  „Nic," řekl a usmál se. „A ty?"
  „Chvíli jsem byla s Danielem, ale to asi víš. Dlouho to nevydrželo. Už spolu nejsme ani v kontaktu. Co odešel z Milion+, neozval se už skoro nikomu."
  „Jo, něco jsem slyšel."
  „Nechceš zůstat i na večeři?"
  „To by bylo skvělé."