The Maze Runner: To The Last City And Back ✔️

22.

Viděla jsem, jak Teresa a Thomas utíkají druhým směrem než my. Janson začal střílet.

S Jamesem jsem se schovala za pult v obrovské laboratoři, kterou jsem si matně pamatovala ze vzpomínek. Na jedné straně byly cely s rapli. Bubnovali na sklo a křičeli. Brunet si sedl a svíjel se v bolestech.

,,Co se stalo?" špitla jsem a podívala se na jeho krvavou ruku. Jeho triko bylo na boku celé červené. Můj mozek přestal fungovat.

Sedla jsem si před něj, vzala jeho ruku do té mé a opatrně se podívala na střelnou ránu. James zrychleně dýchal a kňučel v bolestech. Rozhlédla jsem se kolem. Z linky vedle jsem vzala hromadu polštářků a dala je na ránu.

,,Mio," zašeptal James.

,,Musíme jít nebo tu zůstaneš," řekla jsem. Jamesovy ruce se obmotaly kolem mých zápěstí, tím mě zastavil. ,,Pusť mě."

,,Podívej se na mě," zamumlal. Nechtěla jsem ho v tomhle stavu vidět. Musel odtud zmizet. Potřeboval pomoc. Střetla jsem se s jeho očima.

,,Nedělej to." Polka jsem na sucho a sledovala jeho bílý obličej. Cítila jsem jeho krev, jak mi teče po kolenu dolů. Nehodlala jsem si přiznat, že to nezvládne. Nemohla jsem ho ztratit!

James přerušil oční kontakt, sáhl si pod tričko a vyndal přívěsek, který nosil na krku. Na jeho černém provázku bylo tmavě stříbrné pírko.

Zakroutila jsem hlavou. Věděla jsem, co dělá. ,,Ne, Jamesi, nedě-"

,,Vezmi si to, Mio," řekl mi a natáhl ke mně ruku. Mé tváře byly mokré od slz a i když jsem viděla rozmazaně, jeho smutek jsem viděla čistě. ,,Prosím," zašeptal. Popotáhla jsem, vzala si od něj přívěsek a dala si ho kolem krku. Brunet zaskučel bolestí a zavřel oči. ,,Jamesi!" vykřikla jsem a snažila se ho probrat. Dýchal, viděla jsem to. Profackovala jsem ho a ulevila si, když se na mě podívaly modrozelené oči.

,,Je pryč," zamumlal. Kývla jsem a rozhlédla se kolem. Vzduch byl čistý. Janson se teď zabýval Thomasem a Teresou. Podívala jsem se zpátky na Jamese. ,,Musíš jít."

,,Nenechám tě tady," zavrčela jsem. Snažila jsem se ho dostat na nohy, ale byl moc těžký a slabý. ,,Jamesi, prosím, vstaň," povzdechla jsem si. Brunet mě vzal za paži a donutil mě si sednout. ,,Nevzdávej to," zašeptala. ,,Promiň, zlato." Sledovala jsem, jak jeho tělo sláblo. Brečela jsem jak malé dítě. Levou rukou mě chytl za krkem a přitáhl k sobě. Měla jsem zavřené oči. Ruce jsem dala na jeho mokré tváře. Naše nosy se lehce dotýkaly.

,,Můžu?" zeptal se. Na nic jsem nečekala a přitiskla mé rty na ty jeho. Umíral mi přímo před očima.

Člověk, který mi několikrát zachránil život a byl tu pro mě. Byl jeden z důvodů, proč jsem si už nikdy víc neublížila. Věřili jsme si. Byli jsme pro sebe skoro cizí, když mi řekl své největší tajemství a já jemu to své.

Byli jsme příklad, že dva správní lidé se potkali ve špatný čas. Oba jsme tomu věřili. V jiném vesmíru jsme určitě byli spolu. V tomto jsem já s Newtem a James... Pryč.

Odtáhla jsem se od něj a objala ho kolem krku. Brečeli jsme si na oblečení. Hodlala jsem tu s ním být až do konce. i kdyby to mělo znamenat, že mě tu Janson najde.

Šimrala jsem ho ve vlasech a na zádech. Jeho dech zpomalil a svou hlavu víc naklonil k mému krku. Pevně jsem ho držela dokud se stisk na mém pasu nepovolil. Zavřela jsem oči a pořádně ho držela u sebe.

,,Miluji tě," zašeptal ze všech sil. Jeho poslední výdech se mi vryl do kůže. Byl to chladný vzduch, který nechtěl odejít. Stisk kolem pasu zmizel. Kousla jsem se do rtu tak moc, že mi z něj začala téct krev.

Byly to minuty, než jsem se dokázala od jeho těla odtáhnout. Nezasloužil si tu zemřít.

Rozmazaně jsem se koukala na jeho uvolněnou tvář. Dala jsem mu pusu na čelo a opatrně ho položila na zem. ,,Už jsi se svou rodinou, Jamesi. Jsem na tebe pyšná," zamumlala jsem mu na čelo. Moje smysly cvakly. Znovu jsem slyšela křik lidí, zbraně a něco jak padá na zem. Ticho, které mě mučilo, když jsem se loučila s Jamesem, bylo teď v mé hlavě. Zhluboka jsem se nadechla, vzala si zbraň, kterou měl James na noze a vstala.

Má mysl byla zahalena do červené barvy a běhal tam jeden úkol.

Zabít Jansona.