The Maze Runner: To The Last City And Back ✔️

20.

Celá udýchaná jsem seděla na nemocničním lůžku v bílém pokoji. U postele se válel blonďatý kluk v černé kombinéze. Jakmile se zvedl, dostala jsem šok. 

,,Mio?" promluvil jeho přízvukem. Okamžitě jsem vyskočila z postele. Newt se ke mně přibližoval. 

,,Jdi ode mě," zavrčela jsem a couvala. 

,,Co se sakra stalo?" zajímal se a nepřestal se přibližovat.

,,Nechoď ke mně!" vykřikla jsem a dala ruce před sebe. ,,Nejsi skutečný!"

,,Jsem! Mio, co to s tebou udělali?" 

,,Ne, ne, ne, ne! Tohle není reálný!" zakřičela jsem přes celý pokoj. Zády jsem narazila do zdi. Newt se na mě udýchaně koukal, jako by nevěřil, co právě vidí. 

,,Nejsi skutečný," špitla jsem a sjela dolů. Newt si dřepl těsně přede mě. Zavřela jsem oči, zacpala si uši a dokola opakovala, že to, co se děje, je jen výboj mé fantazie.

,,Musím se probudit. Thomas mi pomůže, Chuck taky," zakňučela jsem a praštila se do hlavy. ,,Jen se musím probudit. Tohle není skutečný!"

,,Mio," uslyšela jsem. Jeho ruce se obmotaly kolem mých. ,,Lásko, podívej se na mě." 

Se slzami v očích jsem se na něj podívala. Byl přímo přede mnou, starší než jsem si ho pamatovala. Ale pořád takový, jak jsem ho milovala. 

,,Nejsi skutečný, nemůžeš být," zamumlala jsem. Podívala jsem se na naše propojené ruce. Viděla jsem, jak se potil. Jeho vlasy byly mastné. Celkově vypadal, jak kdyby nespal několik dnů. 

,,Proč bych neměl být?" zajímal se. Zakroutila jsem hlavou, skousla si spodní ret až z něj začala téct krev. Neměla jsem odvahu se na něj znovu podívat.

,,Lásko, řekni mi to." 

Střetla jsem se s jeho hnědýma očima. 

,,Máš být mrtvý," zašeptala jsem a viděla jeho vykulený výraz, ,,Už dva roky." 

Ticho, které se kolem nás nastalo, mě dohánělo k šílenství. Nohy i ruce se mi klepaly. Všimla jsem si mé bílé pokožky. U postele byli všelijaké přístroje. Zamračila jsem se nad malou skleničkou, která byla naplněná modrou tekutinou. 

Newt vzal mou ruku a dal si jí na hruď.

 ,,Bije?" zeptal se. Tlukot jeho srdce mě znovu rozbrečel. Přikývla jsem a chtěla něco říct, ale mé oči si všimly tmavých žil na jeho krku. Najednou jako by mi bliklo. Můj mozek se vrátil do reálného světa. Tohle byla realita. Newt, Cassie, James, Teresa. Všichni byli skuteční stejně jako já, Thomas a Minho. A ZLOSIN udělal vše pro to, aby ze mě dostal lék. I kdyby to mělo znamenat, že se kompletně zblázním a ztratím pojem, co je skutečné a co ne.

,,Newte," zakoktala jsem. Mé prsty se dotkly žil. Podívala jsem se Newtovi do očí. 

,,Tak proto ta konverzace na střeše." Blonďák uhnul pohledem. ,,Měl jsi mi to říct."

,,Měla jsi jiné problémy," prohodil s úsměvem. Zamračila jsem se na něj. Než jsem stačila cokoliv říct, dal mi do ruky oblečení, vstal a odešel ven. 

Naštvaná na něj, že nic neřekl, na sebe, že jsem nic nepoznala a na ZLOSIN kvůli tomu, co mi udělal, jsem se převlékla do nových věcí. Promnula jsem si spánky a zhluboka dýchala. Sice jsem si byla jistá, že toto je realita, nemohla jsem se zbavit pocitu, že něco skutečného bylo i tam. V umělém Placu. Bez Newta a dalších. Jen jsem neměla tušení, co to bylo. Byla jsem tak zmatená ze svých citů, že jsem se bála čelit Thomasovi. Jak mu mám vysvětlit to, že nás ZLOSIN dal v mém světě k sobě? Že nikdo nevěděl, kdo je Teresa?