The Maze Runner: To The Last City And Back ✔️

11.

Tlumený hluk města přerušoval ticho mezi námi. Bylo to venku a já očekávala cokoliv. Křičícího Newta, že mi důvěřoval a já důvěru zničila. Že odejde, ukončí vztah a nebude chtít mít se mnou nic společného. Počítala jsem se vším možným, jen ne s tím, co se stalo.

Přitáhl si mě k sobě, dal pusu do vlasů a já se rozbrečela naplno. Mýlila jsem se v něm, měla jsem to tušit. Nechápala jsem sice, proč není na mě naštvaný, ale vnitřně jsem se radovala. Neztratila jsem ho, zůstal. 

,,Proč nekřičíš?" zakňučela jsem mu do bundy. Newt mě přesunul na svůj klín a uchechtl se. 

,,Thomas mi řekl, že o tom věděl a já si dal dvě a dvě dohromady," vysvětlil mi. ,,Vy dva jste si blízcí, nedávalo by smysl, kdybyste si nic neřekli. Obzvlášť v ZLOSINu." 

Jak já ho milovala. 

Neměla jsem na to, co říct. Znal nás moc dobře, znal i naše minulé životy v ZLOSINu a jen blbec by na to nepřišel. 

Natiskla jsem se k němu a přilepila se na jeho rty. Chtěla jsem, aby věděl, že mě to mrzí, že toho tiše lituji, že jsem mu to tajila. 

,,Jak dlouho to víš?" zeptal se, když jsme se od sebe odtáhli. 

,,Asi tři měsíce," špitla jsem. ,,Vybavilo se mi to jako sen, ale hned mi došlo, že to bylo až moc reálný. K ránu jsem to řekla Thomasovi a ten mi potvrdil, že to byla vzpomínka."

,,Viděla jsi to." Semkla jsem rty k sobě a pokrčila rameny. Ošila jsem se nad malým ubrečeným Thomasem, který seděl před počítači a sledoval, jak Alby táhne Newta do Placu. Dělalo se mi z toho pokaždé blbě.

,,Thomas mě zavolal, když se to stalo. Stihla jsem tam přijít zrovna, když jste se vrátili dovnitř," zamumlala jsem a schovala ruce do rukávů, ,,donutila jsem ho, aby mi pustil záznam z kamer." 

Newt brečel a koukal na město před námi. Přitáhla jsem si ho k sobě a prsty mu vjela do vlasů. Potichu jsme seděli a vstřebávali, co se právě odehrálo. Cítila jsem se líp, že mi Newt nic netají, že pravda ohledně jeho kotníku je venku a já tak znala celý jeho příběh. Co mě ale trápilo, byl fakt, že to řekl teď. Zničehonic. 

×××

Pozorovala jsem Gallyho, jak si povídá s Tessou. Zajímalo mě, jak se sem dostala.

,,To, že umíš mluvit telepaticky ti neumožňuje i někoho na dálku zabít," ozval se šepot vedle mě. Asiat si sedl na starou židli a oba jsme koukali na mou sestru a Gallyho. 

,,Jak přežil?" zeptala se jsem. Musela jsem to vědět. Nelíbil se mi již od začátku, ale teď jsem ho nesnášela ještě víc. Už jen kvůli tomu, co udělal Chuckovi a tváří se, že se nic nestalo.

,,Poté, co jsem do něj hodil kopí a on se skácel na zem, nás ZLOSIN vzal a my o Gallym už nikdy neslyšeli. Mysleli jsme si, že je mrtvý," zašeptal Minho a podíval se na své ruce, ,,trefil jsem ho přímo do hrudi." 

Bylo tu tolik otázek, na které jsme neznali odpovědi. Jak Gally přežil? Jak se sem dostala Tessa a kde je její matka? Co se vlastně stalo i mé matce, že mě nechala na pospas Jansonovi? Určité věci jsem se tu nemohla dozvědět. Musela jsem pátrat jinde, na nebezpečném místě. Pokud bych se dostala do archivu ZLOSINU, tak najdu odpovědi na spoustu věcí. Problém byl, že jsem nevěděla, kde je, ale byla jsem si jistá, že bude střežen. A sama to neudělám. 

,,Jsi v pohodě?" Minhův hlas mě dostal z přemýšlení. Ke Gallymu a Tesse se přidal Newt, smáli se.

,,Co přesně myslíš?"