The Maze Runner: To The Last City And Back ✔️

17.

Vstoupila jsem do velké jídelny. Holky se rozešly k výdejně, já se ale zastavila a civěla na skupinku kluků. Když si mě všiml Aris, vykřikl mé jméno a rozběhl se za mnou. Nakonec jsem byla obklopena ve velkém objetí kluků ze skupiny A. V tu chvíli jsem nemohla být šťastnější. Byli naživu.

,,Jak ses sem dostala?" zajímal se brunet, když jsem si k nim sedla s tácem a nechutně vypadajícím jídlem. 

,,Chytli mě v ulicích města," řekla jsem stručně. ,,Neviděli jste Jamese?"

Kluci zakroutili hlavou. Přestala jsem jíst a promnula si obličej. 

,,Harriet ani Brendu jsme za celou dobu taky neviděli." Vyděšeně jsem se podívala na Arise. Vypadal unaveně, jako já. 

Naklonila jsem se blíž k brunetovi. ,,Zjistil jsi něco za tu dobu, co tu jste?"

,,Teresa je s nimi jedna prdel," zavrčel jeden z kluků. Kývla jsem na znamení, že o tom vím. 

,,Musím se dostat do archivu nebo někam," prozradila jsem. Aris se na mě s úsměvem podíval. Jeho smích mě přesvědčil v tom, že se mi vysmívá. 

,,Hodně štěstí," řekl a zakousl se do jablka, ,,Nikoho nikam pouštět nechtějí a obzvlášť z tebe nepustí zrak." Protočila jsem oči. 

,,Tak budu utíkat," zavrčela jsem. Aris se na mě vážně podíval. 

,,Mio, nedělej kraviny."

,,Nehodlám tu být zavřená, Arisi!"

,,Jestli se fakt prokáže, že jsi víc imunní než většina Palcerů, tak tě budou držet na hadicích a nepomůžeš nikomu!"

Než jsem stačila promluvit, vedle mě se objevili dva muži v černém. 

,,Pojď s námi, tentokrát nedělej scény," promluvil jeden z nich. Hned mi došlo, že to jsou ti samí muži, co mě chytli a měli se mnou potyčku. Litovala jsem je, že dostali zrovna někoho jako jsem já. Opravdu. Byli to chudáci. 

V tichosti mě doprovodili až k modrým dveřím. Nemocniční lůžko, které se krášlilo vprostřed místnosti, mě vyvedl z cesty. Zastavila jsem se, udělala krok zpět a narazila do mužské hrudi. Hned jsem si vzpomněla, jak se tu svíjel bolestí Newt. Bylo mi špatně. 

,,Nenuťte mě do toho, prosím," špitla jsem. Stráže mě vzal za paže a dotlačil až k lůžku. Vzpírala jsem se, ale neměla jsem šanci. Připevnili mi nohy i ruce. Škubala jsem sebou, ale zbytečně jsem se unavovala. Cítila jsem, jak se mi chce spát. 

Všude kolem mě se ozývaly smích a hlasy. Posadila jsem se a koukala na skupinku kluků, jak se smějí a kopají zahrádku. Malý klučina seděl na rohu záhonu, šlo na něm vidět, že si dobrou náladu užívá. 

,,Budeš na toho zelenáče koukat dlouho?" ozval se vedle mě klučičí hlas. Brunet se posadil a spolu jsme sledovali klučinu, jak se drží za břicho a směje se. 

Thomas do mě šťouchl a zasmál se. Já se jen pousmála a podívala se na domek na stromě. Něco bylo špatně. 

Ucítila jsem, jak se Thomasovy rty dotkly mého ramene. Na sucho jsem polka a střetla se s jeho očima. 

,,Co se děje?" 

Pokrčila jsem rameny a dál škubala trávu. Něco tu chybělo. Jen jsem nemohla přijít na to, co.

,,Stýská se ti, co?" špitl Thomas. Jen jsem kývla. V hlavě jsem se ptala sama sebe, proč se mi stýská a nad kým. 

Známé dunění z venčí jasně říkalo, že se brány Labyrintu budou brzy zavírat. Ze všech stran přiběhli běžci a zmizeli v malé chatce u lesa.

Les. Něco mě k němu táhlo. Jako kdyby tam byly všechny odpovědi na světě. Vstala jsem a vydala se k němu, jenže Thomas mě vzal za ruku a přitáhl k sobě. Bez mrknutí oka jsem cítila jeho rty na těch mých. Zhluboka jsem se nadechla a podmanila se mu. Jeho pevné ruce si mě přitáhly k tělu jak jen to šlo. 

,,Hej, vy dva! Přestaňte se cucat a pojďte na večeři!" zakřičel někdo. S Thomasem jsme se zasmáli Minhovi, který se netvářil nadšeně, že nás viděl. Všichni tři jsme došli do Dvoru, kde se celá jídelna zaplnila hladovými Placery. Společně s kluky jsem si sedla k našemu stolu a poděkovala Pánvičkovi za výbornou večeři.

,,Přestaň si ze mě dělat srandu nebo zítra budeš mít zbytky!" zakřičel na mě se smíchem. 

,,Jak vám chutná?" ozvalo se na druhém konci stolu. Alby společně s Gallym položili talíř na stůl a podívali se po kudrnatém klučíkovi. 

,,Je to jedlé, Chucku?" Brunet pokrčil rameny a zakoukal se na jídlo. Všichni jsme se zasmáli a podívali na sebe. 

,,Za nějaký ten čas si zvykneš," mrkla jsem na něj. Každý Placer se věnoval svému jídlu, kdežto já měla tendenci se neustále koukat na dveře. Jako kdyby jimi měl někdo vejít. Viděla jsem, jak na mě Minho kouká. Nevšímala jsem si ho a rozhlédla se po jídelně ještě jednou. A teprve teď mi to došlo. Byla jsem tu jediná holka mezi partou kluků. Proč jsem ale měla pocit, že to je špatně? Proč jsem si pořád myslela, že mi uniká ještě něco?

Druhý den jsme s Thomasem proběhli Labyrint. Žádná změna, žádné novinky. 

Otupěle jsem seděla vedle bruneta, odpočívala a jedla lehkou svačinu. 

,,Co tě žere?" zeptal se Thomas. Dokousala jsem sousto a pokrčila rameny. 

,,Nevím," přiznala jsem a povzdechla si, ,,Poslední dobou mám pocit, že nemám páru, co se děje a nic si nepamatuju." 

,,Jako kdyby to bylo v mlze," špitla jsem. Podívala jsem do hnědých očí, Thomasův smutný a pochopený výraz mluvil za vše. Cítil se stejně. Věděla jsem to, protože mi to umožnil přes telepatii. Aspoň to nám ZLOSIN nevzal. 

,,Měli bychom jim to říct," promluvil po chvíli ticha. Vytáhla jsem obočí. Neměla jsem tušení, o čem mluví. Zase.

,,O tom, že jsme imunní na Erupci," vysvětlil mi. Kývla jsem a pohled zaměřila na šedé zdi Labyrintu. Mlčky jsme seděli vedle sebe. Oba nás přešla chuť k jídlu.

,,Co se stane, pokud tak uděláme?" zajímala jsem se. Thomas se zamračil. ,,Nemáme možnost udělat sérum, Tommy. Takže jsme k ničemu."

,,Takový pesimismus jsem u tebe dlouho neslyšel," uchechtl se a schoval si jídlo do svého batohu. Ironicky jsem se usmála a udělala to samé, co on. 

,,Naposledy, když Newt-" vyhrkla jsem ze sebe. Celá zmatená jsem civěla před sebe. Newt. To byla ta chybějící část. To, co jsem hledala. Jenže co se mu stalo?

,,Mio."

Vyskočila jsem na nohy. Píchalo mě na srdci, celé mé tělo bylo ztuhlé, slzy se kroutily dolů po tvářích. Thomas si stoupl přede mě a dělal kroky blíž a blíž ke mně. Zády jsem narazila na zeď. Byl to spouštěč totálního zhroucení. Držela jsem si ruku na puse a zavřela oči. 

,,Pojď sem, zlato," špitl Thomas a přitáhl mě do objetí. Brečela jsem mu na rameni a nehodlala ho pustit. Bolelo mě na srdci z Newtova jména. Věděla jsem, že se stalo něco špatného, jenže co to bylo jsem nevěděla. Styděla jsem se, že brečím před Thomasem kvůli němu, jelikož i on ztratil kamaráda. Všichni ho ztratili. 

,,Já vím, já vím," zamumlal mi Thomas do vlasů. ,,I přes to, že uběhly dva roky, pořád tě to sžírá." 

Ztuhla jsem a přestala nahlas brečet. Jen jsem tupě koukala na zdi prolezlé břečťanem a snažila se pochopit to, co Thomas řekl.

Dva roky? O co tu sakra jde?