The Maze Runner: To The Last City And Back ✔️

18.

Na večer se Placeři sešli u ohniště. Vymluvila jsem se na to, že mi není dobře a odešla si lehnout. Síť se hýbala do stran a já stále nemohla usnout. Nešlo to. Stále jsem měla pocit, že mi něco uniká.

Povzdechla jsem si nad Jeffovým chrápáním a vstala. Až na pár výjimek se všichni bavili u ohně, smáli se a povídali si. Opřela jsem se o strom a sledovala Placery.

,,O čem to bylo teď? Utíkání v poušti nebo utíkání před zombie?" ozvalo se za mnou. Vypískla jsem a otočila se na Gallyho. Ten se na mě zamračil a dal ruce na znamení, že se vzdává. Já jen vytáhla obočí a mlčela.

,,Tvoje noční můry, jak jim říkáš," vysvětlil a stoupl si vedle mě. Očima jsem těkala po Place.

,,Jsi v pohodě?"

,,Co všechno se mi zdálo?" vyhrkla jsem. Gally se na mě nejistě podíval, poté se uchechtl a poškrábal se na krku.

,,Hodně věcí," povzdechl si a koukal před sebe, ,,Říkala jsi nám, že jsi byla v ZLOSINu, utíkala ve Spáleništi s nějakým klukem jménem James. Taky něco o holce jménem Teresa, že nás zradila nebo co."

Jak jsem Gallyho poslouchala, objevil se mi na hrudi těžký kámen. Každý dech byl pro mě obtížný, klepaly se mi ruce a potilo čelo.

,,Opravdu jsi v pohodě?" ujistil se brunet. Rychle jsem přikývla a zhluboka se nadechla.

,,Jo, jen se musím jít provětrat," falešně jsem se na něj usmála a odešla od něj. Až když jsem se objevila u známé zdi, zastavila jsem se a vykulila oči. Newtovo jméno bylo přeškrtnuto společně s dalšími. Má ruka vystřelila k hruď, kde pevně stiskla přívěsek s malou lahvičkou. Oči se mi zaplnily slzami, semkla jsem rty k sobě a držela v sobě další brek. Zavřela jsem oči, zhluboka se nadechla, vydechla.

,,Seber se už, frase. Bylo to před dlouhou dobou. Teď máš Thomase," vyšlo ze mě. S kamenným výrazem jsem se podívala na popsanou zeď a zamířila do lesa. Vprostřed mezi dlouhými a starými stromy byly hroby. Mé nohy mě zavedly k tomu nejdál ode mě. Přečetla jsem si jméno na pofiderním kříži a padla na kolena. Má řeč pro samu sebe byla ta tam.

Opírala jsem se o ruce, kapky slz padaly na listí pode mnou. Nedivila bych se, kdyby se tam objevila louže. Bezbranně jsem se podívala na hrob přede mnou a kousla se do tváře.

,,Já už nemůžu, nemůžu," zakňučela jsem. Prsty jsem se zabořila do vlhké hlíny.

,,Proč, Newte?" Můj hlas se nesl tichem. Z dálky se ozývaly hlasy Placerů a já doufala, že nikdo z nich nepůjde do lesa a neuvidí mě. Vysvětlovat tuhle situaci by nebylo zrovna lehké.

Připadala jsem si zničeně a poraženě. Nechtěla jsem bojovat, nechtěla jsem se odtud dostat. Protože tu byl on. A utéct by znamenalo nechat ho tu. A to já prostě nemohla.

Nechtěla jsem si přiznat, že uběhly už dva roky. Ani náhodou. Nepřipadalo mi to tak. Cítila jsem se, jak kdyby se to stalo včera. Nebo dnes. Nebo že mi to všichni tajili a já na to přišla právě teď.

Mezi listím se vynořil železný pavouk s červenýma svítícíma očima.

,,Ty jsi mi tu fakt chyběl, grinde," zavrčela jsem. Ze smutku se vylouskal vztek. Velký. Čapla jsem pavouka do ruky, rozmáchla se a hodila ho tak daleko, jak jsem uměla. Unaveně jsem si sedla na zadek a prohrábla si mastné vlasy. Utřela jsem si mokré tváře a promnula si oči. Po chvíli sedění a koukání do blba jsem se zvedla a odešla do rohu Placu. Všechna negativní energie odešla a já se cítila klidná, možná spíše otupělá. Sedla jsem si na kámen a opřela se o zdi Labyrintu.

Přitáhla jsem si nohy k tělu a zavřela oči.

,,Mio!" vykřikl holčičí hlas. Zalapala jsem po dechu a vyskočila z postele. Hayley se na mě vyděšeně koukala. Celé mé tělo bylo ztuhlé. Kecla jsem si na zadek a snažila se uklidnit svůj dech. Bruneta ke mně přiskočila a podala mi sklenici vody. Potichu jsem jí poděkovala.

,,Co se sakra stalo?" zeptala se a pomohla mi na nohy.

,,Dělali mi testy. Kolik hodin jsem byla pryč?" zajímala jsem se a sedla si na postel. Hayley se na mě nejistě podívala, ale nic neřekla. Vytáhla jsem obočí a naznačila jí, aby mluvila.

,,Byla jsi pryč několik dnů, kolik přesně nevím," pokrčila rameny a pomalu mě sjela pohledem.

,,Co je?"

,,Vypadáš, jak kdyby jsi umírala," špitla. Okamžitě jsem zamířila do koupelny a lekla se mé bílé pokožky, popraskaných rtů a unavených očí.

,,Janson," zavrčela jsem a šla ke dveřím, na které jsem začala agresivně bouchat. Jenže nikdo nepřišel.

,,Mio," ozvala se Hayley za mnou. Ucítila jsem její ruku na mém rameni a otočila se. Až teď jsem si všimla, že jsme v pokoji jen my dvě.

,,Kde je zbytek, Hayley?" zeptala jsem se tiše. Bruneta se na mě nepřestala koukat. Začala jsem lehce vyšilovat.

,,Probuď se," řekla potichu Hayley. Zamračila jsem se.

,,Co?"

,,Probuď se, Mio!" zopakovala. Její ruce se objevily na mých pažích. Sykla jsem bolestí, když zpevnila stisk.

,,Hayley, to bolí. Pusť mě," zavrčela jsem.

,,Probuď se!" zakřičela a začala se mnou hýbat. Nemohla jsem se dostat z jejího stisku, mé tělo bylo jako z kamene. Mohla jsem jen koukat na její vyděšený výraz a slyšet, jak opakuje jednu a tu samou větu dokola.

,,Mio, probuď se! Teď!" zakřičela mi pár milimetrů před obličejem.

,,Tohle je jen sen," zašeptala jsem a nepřestala si to opakovat. Dlaně jsem si zakryla uši, abych Hayley neslyšela a pořád si opakovala, že to není realita.