The Maze Runner: To The Last City And Back ✔️

6.

Vyšvihla jsem se do sedu a rozhlédla se po prázdném pokoji. Na druhé straně ležel Thomas. Třásla jsem s ním, že jsem ani neviděla, že na něm není žádná krev a že dýchá. Pleskala jsem ho po tvářích, slzy mi tekly po tvářích. Vzala jsem jeho bezvládnou hlavu.  

,,Thomasi," špitla jsem. Hnědé oči se střetly s těmi mými a já si pořádně oddechla. Opřela jsem si čelo o to jeho a tiše nadávala. Brunet mě vzal za ruku a uchechtl se.

,,Myslela jsem, že jsi mrtvý," přiznala jsem. Thomas si pomalu sedl a zakroutil hlavou. Podívali jsme se na sebe a vstali.

,,Kde to jsme?" Mykla jsem rameny. Místnosti nebyla moc veliká, v minulosti to musela být ložnice. Jedna stará manželská postel a koberec, nic víc zde nebylo.

Stáli jsme u okna a pozorovali prázdnou ulici. Thomas se snažil vyndat mříže, ale někdo si dal záležet, aby je někdo nemohl vytrhnout. 

,,Tolik k plánu s názvem NESMÍME SE ROZDĚLIT," utrousil Thomas a přestal kymácet s přížkou. Oba jsme se zasmáli.

,,Jako za starých časů, kdy jsme běhali v Labyrintu," zavzpomínala jsem. Brunet kývl a sledoval modrou oblohu bez mraků. ,,Pamatuješ si, jak byl Newt úplně rudý, když zjistil, že jsme se rozdělili?" zeptal se. Se smíchem jsem si lehla na zem, Thomas mě napodobil. ,,V tu chvíli jsem nevěděla, jestli se mám bát o sebe, tebe nebo Newta. Myslela jsem, že mu praskne hlava." Hlasitě jsme se zasmáli a začali vzpomínat na Plac a všechny vtipné věci, co se staly. Ze smíchu mě bolelo břicho a brunet kopal nohama do prázdna.

Najednou jsme oba sledovali zničený strop nad námi a smích nás přešel. Jak kdyby někdo louskl prsty, dobrá nálada byla pryč. 

,,Kam jsme se to dostali?" prohodil smutným hlasem Thomas. Semkla jsem rty do úzké linky a potlačila slzy. Krutá realita nám dala chvilku pohov, vrátila se ale silnější. 

,,Daleko," zašeptala jsem. Podívala jsem se na Thomase, který se usmál a kývl. Pochopil o co mi šlo. Thomas potřeboval naději. Všichni jsme si prošli peklem a on jako jeden z mála lidí se jen tak nevzdali. Nemohl a ani nechtěl. Na to byl Thomas moc tvrdohlavý. Již od začátku byl náš vůdce, proto jsem nechápala, proč jeho tetování je zcela jiné. Byla to jen další hra od ZLOSINu? A kdyby ano, divil by se někdo? 

,,Bojím se," přiznal a odvrátil ode mě pohled. Opřela jsem si hlavu a koukala na něj. Čekal, hledal správná slova, aby mi vysvětlil jeho obavy a já byla připravená ho vyslechnout a pomoct, i když jsem tušila, co ho trápí. 

,,Musíme vysvobodit Placery a ostatní, musíme zastavit ZLOSIN a," odmlčel se. 

,,Přesvědčit Teresu, aby šla s námi," řekla jsem za něj. Kývl a povzdechl si.

,,Co když to nezvládneme? Ztratili jsme hodně lidí, Mio." Zamračila jsem se a sledovala jeho výraz. Snažil se skrýt pravý důvod jeho strachu. Věděla jsem to, jelikož jsem to často dělala i já. ,,Řekni, co tě skutečně žere, Tommy. Jsme tu jen my dva," zašeptala jsem. Thomas se na mě se slzami v očích podíval. Přikývla jsem. ,,Myslí si, že dělá dobrou věc," zamyslel se. Lehla jsem si zpátky na záda a poslouchala. 

,,Pomáhá jim, aby našla lék, ale nevidí, co za sebou nechávají... Co ona za sebou nechává," zašeptal. ,,Jak to, že nevidí to, co my?" 

Věděla jsem, že toho má na jazyku víc, proto jsem mlčela. ,,Proč přes to všechno, co nám provedli, jim věří a drží s nimi?" 

Bylo těžké odpovědět. Thomas měl ve všem pravdu, bohužel. Hledala jsem důvod, proč Teresa byla pokaždé na jejich straně a došla k závěru. Chtěla zachránit svět a bylo jí jedno, na čí straně bude a co všechno ztratí. Nepřekvapovalo by mě, kdyby šla i přes mrtvoly, jen aby získala, co chtěla. Tak jak já se snažila zachránit Placery, Teresa se snažila zachránit celý svět. 

,,Jen to řekni." Vytáhla jsem obočí. Brunet se mračil na strop, ale viděla jsem, jak mu slza tekla po spáncích. Jedna malá slzička, která dokazovala, že ho to do teď trápí a ničí.

,,Řekni, že jsem úplný grind, který pořád doufá," odfrkl si a prohrábl si mastné vlasy. Posadila jsem se a ohlédla se na něj. 

,,Teresa si vybrala, Tommy. Tak jako my. Může se zvláštním způsobem stát, že změní názor, ale já osobně se smířila s tím, že se to nestane," pověděla jsem mu. Brunet si s povzdechem sedl a koukal na špinavou zeď před sebou. ,,Asi máš pravdu."

,,Ani nevíš, jaký máš štěstí, že máš Newta. Prostě někoho, kdo tě miluje," zamumlal tiše. Mé srdce poskočilo, vynechalo úder a žaludek se stáhl do klubíčka. Za tu dobu, co se s Newtem známe, jsme si nikdy nic takového neřekli. Byla to samozřejmost, kterou jsme si dokazovali přes oboustrannou ochranu a zájem. Všichni už v Placu věděli, že jsou naše city vzájemné, jen my dva jsme se báli je ukázat. A ani teď, po šesti měsících, kdy já a Newt spolu oficiálně chodíme, jsme zrovna tuhle větu nikdy neřekli. Neuvědomila jsem si, že přemýšlím nad Newtem a větou, co mi řekl, když jsme seděli v rohu Placu, kde byl spadlý strom, dokud Thomas nehodil kamínkem o zeď. 

,,Věř mi, vím to moc dobře. A o to víc mě mrzí to mezi tebou a Teresou," špitla jsem a přisunula se k němu. Thomas mě objal kolem ramen a dal pusu do vlasů. Seděli jsme v objetí a koukali na zchátralou budovu z okna.

Bylo rozhodnuto, musela jsem najít Teresu a přesvědčit jí, ať jde s námi. Nemohla jsem pozorovat trápícího se Thomase. Zabíjelo mě ho takto vidět. 

,,Všimla sis Minha a Sonyi?" zamumlal mi do vlasů. Nečekala jsem, že se budeme bavit zrovna o tomhle, ale se smíchem jsem přikývla.

,,Vypadá to, že se nám maličký Minho zamiloval," zasmál se Thomas a málem spadl na záda.

,,Dovedeš si představit, že kolem nás bude běhat jeho malá a stejně sarkastická podobizna?" S Thomasem jsme propukli v další záchvat smíchu. Představa malého Minha byla opravdu k popukání a já tak aspoň dostala Thomase na jiné myšlenky. I když byly sebevíc debilní.