Love or Die

Kapitola 2 - Malej poseroutka

„Slečno Kravitzová, to je naposledy, co na mých přednáškách spíte. Ještě jednou a nepoletíte jen z této posluchárny, ale i ze školy!"

„Ale já nespala, jen jsem přemýšlela nad vaším výkladem. Odjakživa se lépe soustředím se zavřenýma očima."

Profesorka si Christinu změřila pohledem, kterým dávala jasně najevo, že jí nevěří ani slovo. Chris se naproti tomu tvářila tak samolibě, jak to jen dokáže.

„Jen doufám, že takhle výřečná budete i u závěrečné zkoušky."

„Christino, prostě jí nech vysoptit a mlč. Tohle k ničemu nevede." Zašeptal jsem k ní potichu, abych neměl problémy taky.

„Taky by si mě mohl někdy podpořit. Nebuď takový posera."

Nejsem posera, řekl jsem si pro sebe v duchu. Jen nejsem zrovna tak charismatický jako má úžasná přítelkyně, které nic neujde. Jednou jsem uvažoval na tím, že bych si zvýšil sebevědomí ve wrestlingovém týmu, nicméně po první lekci mi kleslo ještě minimálně o půlku. Tak jsem se rozhodl zůstat u mých knih a zbytečně se nepouštět do takových věcí. Chris se mě sice ještě snažila přesvědčit, ale k ničemu to nevedlo.

„Pane Eatone, vidím, že vám přítomnost slečny Kravitzové také nesvědčí. Už po druhé jsem se vás ptala, zda znáte dva nejvýznamnější představitele anglického Romantismu."

„Jistě paní profesorko, omlouvám se. Jsou to .. Shelley a Scott."

Romantismus není zrovna má parketa, ale dílo Odpoutaný Prometheus bych odříkal nazpaměť i pozpátku. Vždy jsem obdivoval Promethea, že se dokázal vzepřít svému osudu a bohům.

„Šprte!" pronesla s humorem Christina na můj účet.

Zbytek přednášky už naštěstí proběhl v klidu. Christina dál předstírala, že jí výklad profesorky Matthewsové zajímá a já jsem dál uvažoval nad vším možným, jen ne nad anglickým romantismem.

Nyní jsme seděli v univerzitní jídelně a diskutovali o plánech na večer.

„Pár kluků dnes prý jde na trosky, předvádět se na skejtech. Mohla by bejt sranda sledovat, jak si jeden po druhém rozbíjej hu-"

„Chris, víš, že nesnáším, když mluvíš sprostě."

Vážně jsem to nesnášel. A ona nesnáší, když jí kárám.

„Ale jdi ty můj malej poseroutko. Zkus se trochu odvázat. Začneme něčím jednoduchým, třeba .. blbec. No tak, řekni blbec, je to jednoduchý."

Spočinul jsem na ní pohledem, který snad mluvil za vše. Dle toho, jak se na mě podívala ona, mluvil.

„Fajn, tak s náma pojď aspoň na ty trosky. Poslední dobou trávíme večery jen v knihovně nad knížkama desetkrát starýma než jsem já sama."

Už jsem se chystal namítnout, že zkoušky se blíží a ty knížky bude potřebovat, ale když jsem viděl, jak jí jiskřily oči, souhlasil jsem.

„Jasně, proč ne ?"

„Vážně ? To je super. Já teď už musím, mám ještě jednu přednášku. Sejdeme se v sedm před muzeem." Rychle jsme se políbili a byla pryč.

Věděl jsem, co myslí slovem trosky. Byla to bývalá, polorozpadlá ocelárna. Nebylo to zrovna ideální místo, kde bych chtěl trávit páteční večer, ale sám bych nic lepšího nevymyslel. A do knihovny se mi znovu už také nechtělo. Dojedl jsem to, čemu tady většina říkala jídlo, uklidil tác do příslušných boxů a vydal se domů.