Love or Die

Kapitola 4 - Red Lodge

Cestou domů myslím na to, co mi dnes řekla Chris. „Nebuď takovej posera." Pořád mi to zní v hlavě. Když se na ní podívám, vidím sebevědomou, charismatickou holku s příliš prořízlou pusou. Nikdy bych jí to neřekl, ale obdivuji ji za to, jak dokáže být ke všem upřímná, nehledě na to, jaké to může mít následky. Za chvíli už nad tím přestanu uvažovat a pokračuji na cestě. Slunce je vysoko na obloze, nikde není žádný mrak a je příjemné teplo, což je na Anglii dost neobvyklé.

Právě procházím kolem Red Lodge, což je tudorovský dům postavený v 16. století. Je to jedna z nejznámějších Bristolských památek.

Jako malého mě tam matka jednou vzala. Interiér domu si nepamatuji, zato si naprosto přesně dokážu vybavit zahradu. Ta není nijak velká, ale zato ve velice dobrém stavu. Uprostřed je udržovaný živý plot ve tvaru dvou čtyřúhelníků, přičemž ten vevnitř se svými vrcholy dotýká stran druhého. To protínají čtyři obrazce ve tvaru kapky.

Proud vzpomínek se na mě navalil jako tsunami. Matka, jak mě učí obdivovat krásu zahrady. Otec, který mě bere na ramena a hrajeme si na lodě a piráty. Mámin pláč. Otcův nepřítomný výraz. Policie. Výslechy. Pohřeb. Vyšetřování .. bezděky rozmrkám slzy a pokračuji dál.

Za necelých patnáct minut jsem doma. Sundám si boty a hodím klíče do misky. Namířím si to do lednice, abych zjistil, že je skoro prázdná. Kromě hořčice, zbytku kečupu, mléka a nedojedené pizzy tam není nic. Beru si tedy z mísy na stole jablko a zapínám televizi. Přepínám kanály a snažím se najít něco, co by mě do sedmi dokázalo zabavit. Nakonec to nechám na nějakém historickém filmu a cítím, jak pomalu usínám.

Probudí mě křik z obýváku. Vylezu z postele a poslouchám za dvěřmi.

„Nevzali mi kreditku Stevene, prý na ní nemám žádné peníze." to je maminka, ale proč tak křičí ?

„Já vím, Meredith, chtěl jsem tě varovat, že možná .."

„Že co ? Že nemáme už žádné peníze ? Z čeho mám nakoupit jídlo a Tobias jede na tu exkurzi. Ty to snad zaplatíš ?" Baví se o mně ? Můžu za to, že je maminka naštvaná ?

„Miláčku, já ty peníze seženu co nejdřív, ano ?"

„Kde?"

„To nech na mně."

„Jestli chceš jít zase za Irvisem, tak na to rovnou.."

Otevřu dveře a zeptám se:

„Mami, tati, děje se něco ? Proč maminka pláče?"

Rodiče se na mě překvapeně otočí.

„To nic zlatíčko, jsem v pořádku běž zase spát."

„Ale ty -"

„Jdi Tobiasi, nebudu to opakovat." Oboří se na mě matka, dostrká mě do pokoje a práskne s dveřmi.

Probudím se trhnutím. Zvláštní, asi se mi muselo něco zdát, ale už jsem to zapomněl. Kouknu se na hodiny. Je za deset minut sedm. Do háje, přijdu tam pozdě. Vypnu televizi, kde už hrají něco jiného, rychle se obuju, vezmu si klíče a mobil, zamknu a běžím k muzeu.

Když dorazím, Christina už tam čeká.

„Jdeš pozdě." Nevyčítá mi to, jen konstatuje skutečnost. „A ahoj!" dodá opožděně.

„Ahoj, promiň, usnul jsem u nějakého filmu."

„Ale, ty ospánku. Zdálo se Ti aspoň něco pěknýho ?"

Nad tou otázkou se zamyslím. Něco se mi zdálo, ale co ..

„Héj, vrať se na zem!"

„Jasně, promiň, zamyslel jsem se. Něco se mi zdálo, ale zapomněl jsem to."

Christina má na tváři neurčitý výraz a potom řekne:

„To je jedno, teď musíme jít. Většina už tam asi bude."

Souhlasím a vykročíme na cestu.