Love or Die

Kapitola 8 - Oživlé sny

Sedím v křesle vedle Petera a prohlížím si to tu. Místnost je vybavená různorodým nábytkem, který vypadá nově a téměř nepoškozeně.

„Jak jste tady k tomu přišli ?“ slyším sám sebe, jak se ptám.

„Cože ?“ Všichni na mě hledí s nechápavým pohledem.

Pokusím se zformulovat dostatečně inteligentní větu, ale moc mi to nejde.

„No, jak jste dostali tuhle chatu ? Teda, chci říct jak ..“

„Jako malá jsem sem jezdila s rodiči. Když umřeli, chata připadla mně. Nikdo o ní neví, takže je to bezpečné útočiště.“

Od trapasu, na který jsem si s jistotou zadělával, mě zachránila malá dívka, s vlasy ostříhanými na kluka. Nikdy jsem tomuto účesu nefandil, ale jí to překvapivě sluší.

Zírá na mě, asi čeká, že něco řeknu.

„Jak jste se sem vlastně dostali vy ?“

Všichni se podívají na Erica.

„Každý v téhle místnosti, na koho se podíváš, byl jednou na dně“ ozve se z rohu.

Tris.

„Buďto jsme utekli z rodiny, nebo o ní přišli úplně. Ale dostali jsme druhou šanci, na rodinu, zázemí a život. Ty to nepochopíš. Máš všechno. Určitě studuješ na výborné škole, tvoje přítelkyně je z vychované rodiny a každý víkend jezdíte za rodiči na oběd. Pro nás  je to jiný vesmír. Tyhle lidi jsou moje smečka. A já jsem zase jejich.“

Po tváři ostatních se mihne výraz, který postrádám léta. Je to ten typ výrazu, který vyjadřuje, jak moc jsi šťastný a ceníš si toho.

„Vlastně máš pravdu jen z části.“

Ani nevím, jak mě to napadlo. Svoje soukromí si hlídám a to, co se mi stalo nešířím. V tomhle případě je to jiné. Ty lidi vědí, o čem mluvím.

„O svoje rodiče jsem přišel, když mi bylo sedm. Byli jsme šťastná rodina.

 Ale potom se naši zadlužili. Málem jsme skončili na ulici. Táta si od někoho půjčil. Nebylo to legální, ale každá banka ve městě ho odmítla. Chvilku zase bylo všechno jak má. Jednou se máma vrátila domů. Z nosu jí tekla krev a měla modřinu na obličeji. Ten večer jsme se sbalili a utekli pryč.

Spali jsme v hotelu. Naši v obýváku, já v pokoji. Potom už si pamatuju jenom to, jak mě máma rychle nahnala pod postel a schovala za kufry. Do pokoje přišel nějaký muž. Řekl: Nám nikdo nezůstává nic dlužnej. Potom jí zastřelil jako psa. Otce našli o pár dní později, ve vyhořelém autě.“

Celou dobu, koukám do země. Neodvážil jsem se na nikoho podívat, protože nesnáším ty pohledy, které říkají, jak moc je jim to líto. Když se ale podívám na ostatní, překvapením se málem rozesměju.

Nevidím lítost, ale opravdové porozumění.

„Takže se neboj, chápu vás líp, než bych chtěl“ pronesu s pohledem, upřeným na Tris.

„Tak jo, myslím, že tu dramatickou část, kdy si všichni vyložíme svoje zkažené životní příběhy přeskočíme a pustíme si film“ prohlásí Lynn a ještě dodá:  „Shaunno, pohni s tím jídlem. A vem ještě popcorn.“