Love or Die

Kapitola 6 - Noční můra

„Není tu moc velké ticho ?“ stojíme na troskách, ale nic neslyšíme. Přitom kdyby tu byli, slyšeli bychom je s předstihem dvou bloků.

„Sraz byl v sedm a je půl osmý.“

Christina vypadá trochu znepokojeně, to u ní není obvyklé. Pravděpodobně by dokázala být sarkastická i na pohřbu svojí babičky.

„Ne, Max by mi dal vědět. Určitě tady jsou, třeba se jenom přesunuli dovnitř a teď na nás někde číhají.“

„Tak je jdem najít, ať nekazíme srandu.“ Stejně se mi na tom něco nezdá a Christině očividně taky ne.

„Jestli na mě někdo bafne, počůrám se.“ Tuhle holku vystraší snad všechno. Hlavně můry, z těch má největší hrůzu.

Vydáme se k jednomu ze vstupů do budovy. Jdeme k jižnímu. Snad poprvé si všimnu, že tu je požární schodiště.

„Mám divnej pocit Tobe.“ Není sama. Za námi se něco pohne. Oba sebou trhneme.

„Maxi ?“ Žádná odpověď.

„Možná to byla krysa, nebo toulavá kočka. Nedivil bych se, kdyby tady nějaké byli.

Vstoupíme do budovy. Před námi je velká vstupní hala. Je tady naprostá tma.

„Chris, vytáhni mobil. Jinak se tu vysekáme.“

Christina zapne mobil a nastaví jas na nejsvětlejší. Udělám totéž.

„Kde se mohli schovat ?“ ptám se.

„Já nevim. Půjdeme tamtím směrem, tudy se jde do sklepa. Jsou tam dveře, co vedou dolů.“

Přejdeme halu na druhou stranu a zabočíme do chodby. Chris tu očividně není poprvé, dveře najde bez námahy. Projdeme jimi a scházíme po schodech dolů.

Jsme v mínus prvním patře. Nakoukneme do všech místností, ale nikde nejsou.

„Chris, zkus mu zavolat.“

„Napadlo mě to, ale on mi to nezvedne. Mobil si pravidelně zapomíná doma.“

„Půjdem ještě dolů?“

„Zkusíme ještě to patro pod námi, když tam nebudou, jdeme pryč“

Vracíme se na schodiště a scházíme dolů. Jsme skoro tam, když se odněkud ozve rána.

„Slyšela si to?“ šeptám potichu.

„Jo. Pravděpodobně na sebe chtějí upozornit. Myslím, že to šlo odtamtud.“

Pomalu se k ní blížíme. Nervózně se podívám na Christinu. Nevypadá už tak odhodlaně.

Vstoupíme do místnosti. Jsou tam dva lidé. Dívka, může jí být tak devatenáct. Má dlouhé, hnědé vlasy, je malá a hubená. Vedle ní stojí kluk. Je vysoký, svalnatý.

Ale není hlavní.

Oba mají zbraně a dívka drží v ruce balíček plný bílého prášku. Musí toho být tak pět kilo.

„Co tady děláte ?“ Vyhrkne na nás ta holka, jako bychom provedli něco absolutně nepřípustného.

Nejsem schopen mluvit, tak se slova ujme Chris.

„Tohle je veřejný místo, můžeme tu být, jak se nám zachce. A myslím, že my nejsme Ti, kdo mají co vysvětlovat. Já na rozdíl od vás totiž nejsem ozbrojená a nedržím v ruce balíček neurčitého obsahu.“