Love or Die

EPILOG

Píp... Píp... Píp...

Pořád dokola. Ten monotónní zvuk jsem poslouchala celou hodinu od mého probuzení, než jsem zavolala sestru. Přiběhla ke mně s doslova úžasným výrazem.

,,Slečno Priorová, nečekali jsme, že byste se mohla..." Odmlčí se.

Že bych se mohla co?

,,Chci mluvit s doktorem," Řeknu jen.

Doktoři jsou tu za chvilku. Tucet bílých plášťů s papíry v ruce a sice méně užaslými výrazy, než měla sestra, ale přece.

,,Slečno Priorová, co si pamatujete, jako poslední?"

Na tento dotaz jsem nebyla připravená.Zavřu oči. Zamyslím se.

Pamatuji si chladnou chodbu, obrovskou ránu , ptáky...

,,Kde jsou ostatní?" uvědomím si.

Doktoři na sebe zamračeně pohlédnou. Půlka se tváří soucitně. Proč? Ostatní to přeci stihli a teď čekají na chodbě s těmi plastovými kelímky v ruce, ve kterých je káva, chutnající jako malta. Jinak to být nemůže.

,,Slečno Priorová-"

,,Neříkejte mi tak! Jmenuji se Tris!"

,,Tris, ten výbuch tenkrát vám způsobil těžké zranění hlavy. Byla jste půl roku v kómatu."

Půl roku.

,,No a... kde jsou mí přátelé?" ptám se už ne tak jistě.

Doktor znovu pohlédne na ostatní a pak na mě znovu obrátí zrak se smutným výrazem ve tváři. Odpověď znám dřív, než ji vysloví.

,,Nikdo tenkrát nepřežil. Je mi líto."

Na to se všichni otočí a odejdou. Zůstanu ležet jako opařená.

Nikdo nepřežil. Nikdo nepřežil. Nikdo nepřežil.

Ne, to není možné. Jenom si ze mě střílí, podplatili doktory, znám je. A co Tobias a Christina? Měli život před sebou, měli vystudovat školu, stát se archiváři a ne umřít ve dvaceti letech.

Přístroj vedle mě začne zběsile pípat. Panikařím. Z očí mi tečou slzy, které se nesnažím zastavit, naopak je vítám. Představuji si, že jednotlivé kapky odnáší tu bolest pryč.

Do pokoje vtrhne sestra. Něco mi konejšivým hlasem zašeptá, ale já nevidím, neslyším, nechci!

Najednou všechno začne být pomalé. Hlasy utichají, světla zhasínají. Pomalu usínám a vítá mě má osobní říše nočních můr.

Po roce.

Tenkrát to nebylo naposled, co jsem skončila v nemocnici. Měsíc po mém propuštění, jsem se vrátila zpátky do srubu. Nevycházela jsem z něj, nejedla, nepila. Za pár dní mě tu našel správce, znovu na pokraji smrti. Pár dní jsem byla na akutním lůžku, další dva měsíce v psychiatrické léčebně.

Dnes jsem konečně našla odvahu, jít dát poslední sbohem mojí rodině. Mám na sobě černé, přiléhavé kalhoty, halenku a baleríny. Vše v té jedné barvě. Zaslouží si řádné rozloučení. Jako první se zastavím u hrobu Uriaha. I když nás v posledních chvílích zradil, nemůžu se s ním nerozloučit. Pohřby u nás vypadají následovně. Vysloví se dvě vzpomínky, vztahující se k dané osobě a potom rozloučení v latině.

Autorská vsuvka: pro efekt pusťte hudbu, přiloženou k dílu.

,,Byl jsi jeden z lidí, u kterých jsem se nemusela rozmýšlet, abych řekla, co si myslím. To ostatně u nikoho, ale u tebe to šlo hladce. Pamatuji si na tvé neotřelé hlášky na téma jediná pořádná černá prdel, v tomhle srubu. Nezasloužil sis takovou smrt. Ave in pepetum frater. Ave, atque, vale."

,,Lynn. V životě jsem nepotkala holku, která by vypadala drsně v papučích od Hello Kitty. Chci ti poděkovat za lekce vrhání nožů, které jsme po tají absolvovali v noci. Ave in pepetum, sister. Ave, atque, vale."

,,Tobiasi. Znala jsem tě jen chvíli, ale měla jsem pocit, jako bych tě znala celý život. Nemusíš mít strach. Všichni, kdo měli co do činění se smrtí tvých rodičů, jsou po smrti. Jestli se o to nepostaral výbuch, tak dodatečně já. Ave, in pepetum, frater. Ave, atque, vale."

,,Christino. Myslím, že jsi měla mít zápis v Guinessově knize rekordů, za nejupovídanějšího člověka pod naším Sluncem. A tvoje palačinky byly bezkonkurenční. Ave in pepetum, sister. Ave, atque, vale."

,,Petere. Myslím, že nebýt tenkrát té akce, byli jsme spolu. Nikdy jsem nenašla odvahu ti to říct. Nezapomenu na naše filozofické rozvahy o životě. Byl jsi asi jediný člověk, který doopravdy slyšel a poslouchal, co jsem říkala. Ave in pepetum, frater. Ave, aque, vale."

Poslední hrob je nejobtížnější. Od té doby v nemocnici jsem brečela tolikrát, že jsem snad všechny dostupné slzy vyčerpala. Teď ale cítím povědomé pálení pod pevně zavřenými víčky. Po tváři se mi však skoulí jen jediná slza.

,,Ericu. Nikdo asi nečekal, že skončíme zrovna takhle. Upřímně, po tom, co jsem přišla do Smečky, jsem tě nesnášela. Tu tvou aroganci, neuvěřitelnou jistotu sám sebou. Ale musela jsem to brát, nejen pro to, že jsi byl vůdce, ale také člověk, který doslova držel můj život v rukou. To, že jsem tě nakonec začala milovat, byla nejúžasnější věc, za kterou můžu poděkovat jenom tobě. Cítila jsem se živá a v bezpečí. Relativním bezpečí, samozřejmě. Nikdy na to nezapomenu. Ave in pepetum, frater. Ave, atque, vale."

Bylo to tak rychlé. Život je těžký, ale smrt snadná. Rychlá. Sáhnu do kabelky a vyndám jedinou věc, kterou jsem si s sebou vzala. Chladný kov mě zastudí v dlani. Přiložím si hlaveň zbraně ke spánku a vystřelím.

Tak, to je naprosto oficiální uzavření tohoto příběhu. Chci poděkovat všem, kdo si občas našli čas, přečíst si mé zhmotněné fantazie, někdy pravda šílené a nepochopitelné. Chci poděkovat za vaše votes, které ovšem nepotěší tak, jak dobrý pocit z toho, že to někdo čte a baví ho to. Ne víc jak mě, samozřejmě.

Jinak mám rozepsanou další povídku, Divergent Avengers, která určitě také stojí za přečtení a včera jsem dostala slinu na další příběh, opět zasazený do divergentní dějové linky. Tímto se s vámi loučím a naposledy děkuji za vaši přízeň :)