Love or Die

Kapitola 5 - Dluh

Stojím na střeše a užívám si výhled. Srdce mi bije trochu rychleji, ale to je asi normální vzhledem k tomu, co se chystáme udělat. Vlastně jsem o tom ani pořádně nepřemýšlela. Prostě jsem řekla, co a jak se udělá a ostatní s tím souhlasili.

Nevím proč, ale mám divný pocit. Modrej drak, se jako jeden z mála z bristolských gangů o svoje lidi stará, ale nikde sem je ještě neviděla čmuchat. Navíc je pátek a v ulicích je moc velký klid. Nebo jsem jen zbytečně paranoidní.

„Obdivuješ hvězdy, krásko ?"

Nemusím se otáčet, abych poznala, že je to Peter. Stejně se ale ohlédnu. Mezi mnou a ním kdysi možná něco bylo. To on mě sem přivedl.

Neměla jsem nic, kromě mojí tvrdohlavosti. Říkal, že mi může pomoct, že mě přivede do nového domova. Byla jsem naivní malá holka, co si myslela, že se pro ní rodiče vrátí. Blbost. Po pár dnech se vrátil znovu. Tentokrát se mě neptal, prostě mě čapnul a odnesl. Byla jsem moc slabá a unavená na to, abych se mohla bránit. Po cestě jsem musela usnout vyčerpáním, protože si pamatuji jenom to, že jsem se probudila v měkké posteli, čistá a převlečená. To mi bylo 15.

S Ericem jsme se zprvu nesnášeli. Říkal, že jsem moc slabá a malá na to, aby si mě tu vydržovali, ale ostatní se mě zastali. To ho žralo ještě víc.

Ale po té příhodě se něco změnilo. Začali jsme mít jeden k druhému úctu, respektovali jsme se. A to se postupně vyvinulo až v dnešní podobu našeho vztahu. Za dva dny to budou 4 roky, co jsem tu. A ničeho nelituji.

„Nad čím přemýšlíš ?" ptá se mě.

„Vzpomněla jsem si na to, jak jsi mě odnesl z té ulice. Nebudu Ti to moct nikdy splatit a to mě štve. Nerada zůstávám někomu něco dlužná."

Řeknu to spíš smutně, než vyčítavě. Když se na něj podívám, tváří se zamyšleně. Možná si to také vybavuje.

„Tris. Tím, že si tu, mi to splácíš každý den. Dokázala sis tu prosadit své místo a udržet se tu. Sám jsem tomu trochu nevěřil."

Tak tohle se mě dotklo.

„Nevěřil si, že bych to mohla zvládnout?" to už řeknu vyčítavě.

„Ne, to ne. Už od první chvíle jsem v tebe věřil. Ale nevěřil jsem tomu, že Ti ostatní to místo uvolní. A hlavně Eric."

„Dokážu si prosadit svou, to přece víš. Brala jsem to ne jako druhou šanci, ale jako nový a zároveň poslední start. Poslední takový, co by za to stál."

Jestli ho to překvapilo, nedal to na sobě znát. Vždycky jsem obdivovala jeho sebekontrolu. Já jsem jako otevřená kniha, emoce neskryju.

„Kolik je hodin?" ptám se ho.

Chvilku je ještě mimo, ale pak náhle, jakoby si na něco vzpomněl vyhrkne:

„Jasně, vlastně mě poslali, abych tě přivedl. Úplně jsem na to po naší filozofické rozmluvě zapomněl."

„No tak jdeme. Nenecháme je přece čekat."

Scházíme dolů po rozvrzaných schodech a přecházíme na kamenné. Musíme až dolů do sklepa, kde jsou zbraně a potřebné vybavení. Každý u sebe samozřejmě máme svou vlastní, ale jistota je jistota.

Já mám moji pistoli STI RANGER II 4,15. Je to lehká, spolehlivá samonabíjecí pistole. Dostala jsem ji od Lynn jako oficiální uvítací dárek k přijetí do gangu. Nesčetněkrát mi už zachránila život.

Když dorazíme do naší „zbrojnice", ostatní jsou skoro připravení. Popadnu opasek a dva nože. Jeden velký, lovecký, ten strčím do příslušného pouzdra, druhý si připevňuji ke kotníku a schovávám pod kalhoty.

„Kde jste byli tak dlouho ? Už sme mysleli, že půjdeme bez vás." Shaunna, naše nenapravitelná moralistka.

„Ale, Tris měla filozofickou náladu, tak jsem musel uspokojit její neukojitelné choutky." Střelím po něm pohledem a on se tváří tak falešně nevinně, jak to jen jde.

„Vy dva radši přestaňte dělat kraviny a dávejte pozor. Lynn už je na cestě, takže musíme vyrazit co nejdřív. Ještě jednou si to projdeme. Až dorazíme na místo, já a Uriah se schováme v dostatečné vzdálenosti od vchodu, aby sme mohli případná individua rychle zpacifikovat."

„Víš, že miluju když mluvíš takhle odborně?" prohodím k němu laškovně a zamrkám řasama.

Podívá se na mě vyčítavě, asi, že jsem mu přerušila jeho proslov, ale v jeho tváři vidím pobavení.

„Shaunno, ty půjdeš se mnou, u jižního vchodu, který mám na starosti je požární schodiště, po kterém se dostaneš na střechu. Máš připravený odstřelovač?"

„Ano pane, jistě pane!" vtipkuje.

„Dobrá vojíne, pohov! Co se týče vás dvou, půjdete s Uriahem. Až přijdete dovnitř, rozprostře se před vámi hala. Zahnete doprava, tam najdete únikový východ. Velké lítací červené dveře. Je to vlastně vchod do sklepa, má to zmást případné vetřelce. Sejdete dvě patra, tam by měla být ta skříňka. Rozuměli jste všemu ?"

„Vzhledem k tomu, že to dneska slyším už tak po tisící, bych tam došel i poslepu." Řekne Peter tak potichu, že mám co dělat, abych mu rozuměla. Vyprsknu smíchy a Eric se na mě tázavě podívá.

„Ale, jen jsem si na něco vzpomněla."

„Fajn, jestli jste připraveni, tak můžeme vyrazit." Pronese rozhodně. Cesta trvá pár minut a za chvíli jsme na místě. Zaparkujeme pár metrů od budovy, které se také říká „trosky". Pohlédnu na Erica o očima řeknu, ať zbytečně neriskuje, což on dělá opravdu rád.

Rozejdeme se svými směry, nikdo neřekne ani slovo. Když se rozcházíme s Uriahem, mrkneme na sebe. Zhluboka se nadechnu a zatlačím do dveří. Přesně jak Eric říkal. Před námi se rozprostře hala. Je špatně osvětlená, takže skoro nic nevidíme. Zahneme chodbou vpravo a hledáme červené dveře. Kvůli špatnému osvětlení se musíme vracet, na poprvé jsme je nenašli. Červená barva je vybledlá a nápis únikový východ není skoro vidět.

Pohlédneme na sebe. Taky si to myslí, poznám to na něm. Všechno jde moc hladce. To není dobré. Přes vysílačky potvrdíme svou pozici. Zpětná vazba není slyšet, jen neurčité šumění. Zkusíme Lynn, ale ta je moc daleko, než aby tam vysílačka dosáhla.

„Měli bychom se vrátit." Prohodím směrem k Peterovi.

Ten chvilku vypadá, že nad tím uvažuje, ale pak se probere a rozhodným hlasem řekne:

„Ne, ostatní nám kryjou záda a tohle je naše šance. Nesmíme se vrátit, když jsem skoro tam."

Připustím, že má pravdu. Jako vždy.

Pokračujeme tedy po schodech dolů a dojdeme do mínus druhého patra. Vejdeme do malé místnosti, ve které je jediná skříň. Je zapečetěná těžkým zámkem.

Věděla jsem, proč vzít Petera s sebou. Na zámky je expert. Vytáhne svoje nářadíčko a začne pracovat. Postavím se na chodbu a dávám pozor. Svítím baterkou z jedné strany na druhou, jakoby snad měl někdo, nebo něco přijít.

Něco těžkého za mnou spadne na zem. Trhnu sebou a rychle se otočím. Peter otevřel zámek.

Teď drží v ruce velký bílý balíček obalený v celofánu a přelepený izolepou.

„Našli jsme to. Dokázali jsme to. Já tomu nevěřím."

Podá mi balíček a tváří se stejně euforicky, jako se asi teď cítím já.

To nás ale rychle přejde.

Teď už se k nám něco blíží.

Kroky.

A jdou přímo k nám.