Slza spadla na růži | Petr Lexstein27

Žiju Vy Krávy

,,Žiju vy krávy." zaprskal Lexstein jako kočka Usrala.

S vlastou jsme kulily očka jako seroucí kočka. Neměl být náhodou mrtví?

,,Jeee ahoj taťko." volal Kelda když letěl ze schodů, ale při pohledu na otce se zarazil. ,,proč jsi od písku?" místo odpověďy Petr Lexstein spadl k zemi. ,,to nic tatínku. Volal jsem na vterinu. Za pět hodin máme přijet." oznámil Kelyn s nadějí v očích.

,,Proč na veterinu?" řekla Vlasta chladně. Kráva. Vždycky kazila dětské sny.

,,Na netu jsem našel, že nabízí za výhodnou cenu kastrace. Doufám, že mu to pomůže zastavit krev."

,,Ne kastraci neeeeee!" vyskočil Lexstein až do stropu.

,,Proč ne tatínku? Vždyť ti to pomůže." přesvědčoval malý Kelynek.

,,Tak už nebude žádný jiný Kelynek ani Kelynka." řekl Lexstein jako mladý drzí mladík a Kelda se na něj nevěřícně koukal. ,,jakože už nebudeš mít žádné sourozence." upřesní Petroun. Kelda to zřejmě chápe za to já, já jsem úplně mimo.

,,Taťko, já to přežiju. Já jen chci abys žil. A nekrvácel." řekl se soucitem.

Lexstein si lehl na zem, protože byl vyšťavený a to do slova a do písmene. S Vlastou jsme se ho rozhodly zabalit do toaletní papíru, aby mu v těle zbil aspoň půl litr. Vypadal jojo můmyje.

,,Vypadáš jako anděl Petronelek." řekla jsem mile.

Lexstein se na mě zadíval jako na tu největší nestvůru. ,,Takže ty mi znásilníš syna, pak mě probodneš, rozředíš mi krev a nakonec mi tu lichotíš?! Jdi se bodnout Adolfo." zařval. Teď už mi nevadilo, že mi řekl Adolfo. Neví co plácá. Právě přišel o 10 litrů krve. Tak je trochu mimo.

Byla jsem na dně, asi ho poslechnu. S pláčem jsem se odebrala do kuchyňského koutu. Tady skončím můj život. Nemá to cenu. Vzala jsem párátko a bodla si ho přímo do tepny a hned na to vytáhla. Ani moc krve mi neteklo. Holt nemám prokrvené ruce.

,,Ty sis probodla strie." řekl můj inteligentní syn.

Aha holt strie více krvácí našla jsem ji u žil a pořádně bodla a vytáhla. Měl pravdu, krvácí to jak kráva.

,,Teď sis probodla tepnu." vykřikl Kelyn a začal mě také motat do toaletního papíru.

Mezitím Vlasta uklizela Lexsteinovo krev do kyblíku, prý se dá ještě použít. Zas to do něj napumpují.

Krev se řítila všude. Připomnělo mi to můj běh ve škole. Porazila jsem tělocvikářku. Tenkrát to byla její poslední hodina, kdy mohla vyučovat tělocvik. Nežije.

Bylo to jako fontána.

,,Nemůžu přijít o oba dva rodiče." plakal malinký tlusťoučký Kelyneček.

,,To bude dobrý, aspoň zhoubne." poznamená drze moje (ne) přítelkyně.

,,Co si o sobě myslíš!?" zařvu tak nahlas, že pozůstatky Lexsteina se rozplácnou na horkou zem.

Letěla jsem na Vlastu. Byl to doslovný nálet. Nebála jsem se zaútočit. Nebála jsem se jí. Nikoho. Nikdo mě nezastaví. ,,Vrrrrr rauuu vžžž." zařvala jsem jako letadlo a zalehla jsem ji a k tomu jsem ji zakrvácela.

,,Moje halenka od vjetnamců!" zhrozila se Vlasta. Chůdě malý. Určitě nestála víc jak 20 Kčs. Musela ji mít ještě z Tuzexu.

Provinile jsem se zahleděla do země. Ano, dobře fajn, je to moje vina. Ale kdyby mě nesrala, tak by to takhle neskončilo.

,,Dost už! Už na nás čekají na veterinární klininice." přeřval všechen hluk Kelynek a šel pro mě a taťku. Taťku musel odlepit od země, nějak se tam přisál. Mě začala Vlasta kutalet. Prý by mě neunesla. Kráva vychrlá, ale i tak jsme frenc.

Na vterinu se těším. Kamarádka Evženka mi říkala, něco o té kastraci. Prý se mi Lexstein bude držet doma a to se samozřejmě vyplatí.