Dnes jsem se dělala kovidovej test, pozitivní. Oťehotněla jsem z peksasína. To jsem mohla tušit, že Peťko tu požární ochranu nepožije zprávně.
Tak teď nemám ani páru kdo ty naše malé půlečky odnosi. Nechci rýsovat, že bi my ty šátky nebyli. Ať je porodí můj žábáček Péťa. Je vychrtlounki a v břiše má místa dost teď jen musím vymyslet jak na to.
💡💡💡💡💡💡💡💡💡💡💡💡💡💡
No jasná páka. Už to mám. Porodním je na záchodě a namýchám to Péťovi do toho zrní jak ráno žere s jogurtem, říká to cererárije.
Letňany na záchod a tlačím k sobě jako do dveří v obchodu, kde je napsáno TAM.
,,A já hahaha jů huhuhu." vylétne to jako hurakán a já jedno nestačím chytit. Byla to Michalka. Nakonec ji odloupnu od mýsy a hodím ji do kelímku od jogurtu.
Je 11 děti. Jsem ráda, že se mi mezi ty jednotky nevetřela nula. To by pak znamenalo, že máme stojedna dalmatínů.
,,Peťo nesu jídlo." řeknu a nesu ty milimetrovy detenki.
,,Žral jsem." odvětí můj slušný skoro manžel.
,,Ale co teď s nimi?" rozválím se na zem jako lavina sněhu nebo smutku.
,,S kým?" zeptá se zvhedavka a jde ke mě.
,,Naše děti, je jich 11 a já bych se s nima nevešla do šatů." bolestí se zakuckam takže zním jako vláček, který čak tak takuje.
,,Víš co? Já je vdechnu nosem. Kapitánka Adla Madla mě to učil u námořnictva. Šňupali jsem knoflíčky nebo tikťáčky."
P. A. - toto je informace ze života, opravdu jsem si několikrát strčila do nosu knoflíček nebo tik tak :D
Jak králíček Péťa řekl tak i udělal. Z náprsní kapsičky vytáhl papírovou 17ti korunu a už se Šňupalo. Upřímně, mám strach, že se mu dostanou do žaludku a ty kyseliny je roztavý. A nakonec odejdou z jeho těla jako potetovaná stolička, židlička, ba dokonce i stoleček.
,,Tohovo." řekne Lexstein a utýrá si svůj nosík na kterém má kroužek jako pořádná kravka.
,,Supeeeeer!" řeknu a plácnu si s ním.
Teď se snad do těch šátek vejdu.
A zítra si dáme s Lexsteinem svadbuuu, a budeme spolu žít jako princezny v jeho komnaťe.
ČTEŠ
Slza spadla na růži | Petr Lexstein27
Fanfiction,,Dobré ráno princezno." řekl mi Lexstein . ,,Asi žijeme moc rychle a umíráme pomalu." připustil Lexstein a odešel k sobě do pokoje. . Ráno mě vzbudila bolest hlavy. Otevřela jsem oči a uviděla Lexsteina vedle sebe. Jako vážně on byl...! . ,,Jseš...
