GONER | jjk x myg

16

Možná, že si Yoongi z jeho slov přece jen něco vzal.

Tu noc byl střízlivý.

"Můžu k tobě?" zeptal se Jungkook.

I přestože bylo pozdě, ani jeden ještě nespal a Jungkook... Jo, jednoduše měl po tom všem slabou chvilku.

"Co? Proč? Víš, že pod postelí žádné bubáky nemáš?" Yoongi si z něj však akorát utahoval.

"Prosím. Je mi zima a navíc..."

"Za chvíli začneš fňukat, co?" dořekl Yoongi. "Fajn," řekl ale. "Pojď. No peřinu si vezmi svoji, o tu se s tebou fakt dělit nebudu."

Jungkook byl během chvilky u něj, dokonce si na cestu přes místnost nevzal ani berli a nějak to odkulhal.

"A pak, že nejsi dítě," neodpustil si Yoongi, když se Jungkook vedle něj zachumlal do peřiny a začal na něj upírat ty jeho velké oči.

"Nejsem."

"Jasně," pousmál se Yoongi.

"Bude zase někdy dobře, hyung?" zeptal se Jungkook po pár minutách ticha.

"A ono je špatně?"

Vždycky může být hůř, to Jungkook věděl. Vždycky. Teď má kde být, má kde spát, má co jíst, může chodit do školy, má kamarády. Neměl by si stěžovat, vůbec ne. Jenže o jednoho toho kamaráda přišel, najednou. Má strach, že přijde i o další. O Yoongiho. Přál by si, aby mohl klidně usínat a nebát se toho, co přinese zítřek. Znovu chtěl zažívat pocity štěstí a uvolněnosti, smát se tak moc, až ho bude bolet břicho. Řešit hlouposti, naprosté banality. Nestresovat se. Nepřežívat.

"Mohlo by být líp," odpověděl.

"Co by sis přál?"

"Vysvětlení."

Yoongi si jisto jistě uvědomoval, o jakém vysvětlení Jungkook mluví.

Seokjin.

"Ale bude mi úplně stačit, když se vykašleš na to pití. To budu nejšťastnější."

"Nejsi zrovna skromný."

"Vím, že to zvládneš. Kvůli mně?"

Yoongi se zhluboka nadechl. "Budu se snažit. Co jiného ti mám na to povědět?"

"Já vím, promiň. A co by sis přál ty?"

"Nejspíš si najít lepší práci. Tohle, co máme, toho fakt není moc. Taky bych si přál, abych ti šel lepším příkladem. Ale ty máš stejně svoji hlavu," pousmál se, jako kdyby věděl, že ať už by dělal cokoli a choval se jakkoli, Jungkooka nezmění. "Jednou odsud vypadneme," řekl hned vzápětí. "Přestěhujeme se do hezčího a většího bytu. A ty třeba půjdeš na vysokou. Zapomeneme na tohle zpropadený město. Na všechny tady."

"Nechci zapomenout," namítl Jungkook okamžitě.

Co totiž ostatní?

Co jejich přátelé?

Opustit je a zapomenout?

To přece Yoongi nemůže myslet vážně.

"Stejně je to jedno. Všechno to jsou akorát naprosto pošetilý sny. Zůstaneme. Se všema. Ale nebude líp."

"Takže si tedy myslíš, že odsud musíme odejít, aby nám bylo líp," konstatoval Jungkook.

"Je to řešení?"

"Ne, je to útěk. Máme udělat to, co Seokjin?"

Jungkook to nemohl zastavit, najednou se v něm vzbouzel vztek.

"Myslíš si, že Seokjin odešel beze slova, aby mu by líp?" pokračoval. "To by ale znamenalo, že jsme mu byli všichni ukradení. Protože neopustíš ty, na kterých ti záleží."

"Někdo toho třeba schopný je."

"Jak můžeš něco takového vůbec říct?" nechápal Jungkook, v hlase náznak nepříjemného údivu.

Yoongi pokrčil rameny.

V tu chvíli se Jungkook zvedl, popadl svou peřinu a vrátil se do své postele.

"Jsi se urazil?"

Jungkook mu nijak neodpověděl.

"Vidíš, chceš, abych s tebou mluvil. Ale když to udělám, dopadne to takhle."

"Jsi úplný kretén, jestli si ani zdaleka neuvědomuješ, co jsi před chvílí řekl."

"Jen uvažuju."

"Mám tě plný zuby, Yoongi."

"Fajn, že to vím."