GONER | jjk x myg

10

Pár dní bylo relativně klidných. 

Yoongi se opravdu snažil, stejně tak jako Jungkook. Nedocházelo k žádným hádkám, Yoongi se neopíjel a vracel se včas domů. Jungkook neměl sebemenší důvod k tomu, aby se o něj musel bát. Jednoduše pohoda. I jeho noha se lepšila.

Idylka.

"Hoseok nás pozval."

"Kdy?" zeptal se Jungkook, přičemž odtrhl pohled od domácího úkolu z matiky, se kterým si absolutně nevěděl žádné rady. Jenže taky nebyl nikdo, kdo by mu s ním pomohl.

"Dneska večer."

"Půjdeme?"

"Jestli chceš." Pokrčil Yoongi rameny. "Mně je to šumák."

"Mohli bysme." 

"Fajn."

Bylo poznat, že Yoongi z toho nebyl nijak nadšený, ale rozhodné ne taky neřekl, takže si Jungkook nic nevyčítal. Navíc, chtěl zase všechny vidět pohromadě. Už je to dlouho, co se takhle sešli. 

Hoseok měl život jako ze škatulky. Tedy, jeho rodina mu takový život poskytla. Stále bydlel s rodiči a jeho zázemí bylo vůbec to nejlepší, co mít mohl.  A taky se nemusel vůbec o nic starat, měl všechno. 

Jungkook věděl, že závist je špatná vlastnost, ale nemohl si za takové situace pomoct. Bylo to přirozený? Asi jo.

"Yoongi, nebudeš pít, viď že ne?"

"A jak jinak bych to měl tady vydržet?" Zamračil se. "Taky si něco dej, dneska ti to dovolím."

Jungkook toho nikdy moc nevydržel, alkohol mu nedělal příliš dobře, ale aspoň jedno pivo si otevřel.

Všichni jeho starší kamarádi se mezi sebou hlasitě bavili, doprovázeni hudbou z repráku a Jungkook celé dění jen tiše sledoval zpovzdálí. Yoongi se taky zdržoval jakékoli konverzace, seděl si na gauči, v jedné ruce kelímek s bůh ví čím a v té druhé cigaretu.

On je tu vážně jenom kvůli mně, pomyslel si Jungkook.

"Je to divný," řekl zničehonic Jimin.

"Co jako?"

"Že tady není Jin s námi."

A do háje.

Jimin už toho pravděpodobně dost vypil, jinak si Jungkook nedovedl vysvětlit, proč by něco takového vůbec vyslovil nahlas.

Veškerý hovor okolo v okamžiku ustal.

Tíživá atmosféra snad jako by najednou dopadla na všechny.

"Proč o tom sakra mluvíš?" Taehyung zněl naštvaně. "Jasně, že je to divný, ale proč to musíš komentovat?"

Jimin jen sklopil hlavu a zamumlal tiché no tak teda nic.

Jenže měl pravdu. Bylo to divné. Snažili se bavit tak jako vždycky, ale stejné to nebylo. Seokjinovo místo bylo nenahraditelné a taky neopominutelné. Jeho absenci se snažili ignorovat fakt jen marně.

"Je to tak," ozval se však Hoseok. "My jsme tu spolu jako za starých dobrých času a Seokjin je někde sám, kdo ví kde."

"On chtěl být sám," vložil se do toho i Namjoon. "Proč by jinak odcházel?"

"Přesně. Bez jediného slova," zapojil se Jimin znovu.

Jungkook už to nemohl vydržet a přesunul se vedle Yoongiho. Ten se na něj ani nepodíval, ale pochopil. Típl cigaretu a dal mu ruku na rameno, které začal snad už automaticky mnout.

"Neposlouchej je," zamumlal.

Yoongi věděl, že ho to stresuje a taky věděl, že jestli to bude pokračovat, tak klidná noc to rozhodně nebude.

Místo jednoho piva Jungkook nakonec vypil tři a jo, bylo mu blbě. Každopádně se mu podařilo vytěsnit všechny ty řeči, které se okolo něj vedly. Byl ve svém vlastním světě.

"Je mi zle," zamumlal.

Yoongi se pobaveně ušklíbl, načež se vyzdvihl na nohy a k Jungkookovi natáhl rukou.

"Vstávej, potřebuješ trochu vzduchu."

Jungkook už chodil jen o jedné berli, no teď mu byla spíš na obtíž, udržet rovnováhu mu totiž nešlo úplně nejlíp a váha, kterou přenášel jen na jednu stranu, mu v tom teda nijak nepomáhala.

"Nemyslím si, že je to zrovna ten nejlepší nápad," přiznal, když se mu po chvíli začal zvedat žaludek.

"Co? Budeš zvracet?"

"Možná."

"Tak dělej, ať to po tobě nemusím uklízet."

Jungkookovi se podařilo dojít do koupelny včas. Yoongi otevřel malé okýnko, aby se dovnitř dostalo alespoň trochu čerstvého vzduchu, zatímco si Jungkook oplachoval obličej studenou vodou.

"Nic nevydržíš," poznamenal Yoongi.

"Protože mi nikdy nedovolíš pít."

"Pravda."

Ta studená voda mu vcelku pomohla a po chvilce se cítil o něco lépe. Posadil se na zem, zády se opíral o skříňku pod umyvadlem a mlčky sledoval Yoongiho, který akorát prozkoumával široký výběr nejrůznějších přípravků na vlasy.

"Půjdeme domů?"

"Nemyslím si, že bys byl ve stavu, abys tam došel. A já tě nepotáhnu."

Hoseok od nich nebydlel příliš daleko, všeho všudy by to trvalo jen asi patnáct minut pěšky, ale fakt je, že Jungkook se na to příliš necítil.

"Štvou mě," přiznal Yoongi po chvíli a sedl na zem vedle Jungkooka. "Řešit něco, co už nezměníš. Jak pitomý."

Jungkook to ale chápal. Trápí je to. I jeho. Je to přirozený. Stejně jako závist.

"Tobě to je jedno?"

Je ti jedno, že už tu není?

"Ne. Ale tím, že se k tomu budu pořád dokola vracet, nic nevyřeším. Nijak si nepomůžu. Ani nikomu okolo."

"Já bych o tom chtěl mluvit," přiznal Jungkook. "Ale jen s tebou."

"Víš, že to nezvládnu."

Jo, to tedy Jungkook věděl.