GONER | jjk x myg

4

"Myslel jsem si..."

"Že nebudeš muset do školy?" doplnil ho Yoongi. "Vtipný."

Yoongi jej tam odvezl a Jungkook rozhodně nebyl nijak nadšený. Pokoušel se na Yoongiho dělat oči, opakoval, jak moc ho ta noha bolí, ale bylo to naprosto zbytečné.

"To mě jako i vyzvedneš?"

"Jo, nějak si to v práci zařídím. Takže tady na mě ve dvě hodiny pěkně počkáš. A nezapomeň na oběd."

"Ano, mami," zamumlal, načež se poměrně neohrabaně dostal z auta i s berlemi. Batoh na zádech mu přišel těžší než kdy jindy, ale mohl něco víc namítat? Ne.

Yoongi mu akorát zamával na rozloučenou a Jungkook jen sledoval, jak odjíždí ze školního parkoviště, zatímco jemu nezbývalo nic jiného, než se odkulhat pryč.

Škola ho vesměs bavila, i když ani zdaleka nebyl mezi těmi nejlepšími, ale byla to jedna z těch mála stabilních věcí, co v životě měl a co tak nějak dávala smysl, alespoň do budoucna v to doufal, protože jinak fakt netušil, co bude dělat, když nedokončí školu. Jeho život už je v tak dost velkém háji, nepotřebuje ještě problémy v této podobě.

Byl to pro něj fakt úmorný den, všechno mu hrozně dlouho trvalo, dopravit se z jedné třídy do druhé nemluvě o tom, že čas oběda ho doslova děsil, protože doopravdy netušil, jak si odnese tác s jídlem. K jeho překvapení mu však nakonec pomohl jeden ze spolužáků, a Jungkook měl tak na malý moment dojem, že kolem něj nejsou jen samý kreténi. 

"Co koukáš, jako kdyby ses mě rozbrečet?" zeptal se ho Yoongi, když ho odpoledne vyzvedl, jak slíbil. "To tě to jako tak bolí nebo co?"

"Moje ruce," zamumlal Jungkook nešťastně.

"Co máš s rukama?" zamračil se Yoongi a Jungkook mu jen s nicneříkajícím výrazem ukázal své dlaně. Z těch berlí ho pěkně bolely, navíc, všechna podrážděná kůže se mu barvila do červena.

"Je to ani ne den," postěžoval si Jungkook. "Asi to nevydržím."

"Prosím tě, přestaň fňukat, jo? Vsadím se, že to není tak hrozný, jako kdybys ty berle neměl a musel si na tu nohu pokaždé stoupnout. Takže?"

"Jo, vždycky může bejt jen hůř," doplnil Jungkook. 

"Přesně tak. Teď tě teda hodím domů, snad ti ani nemusím říkat, abys nic nedělal."

"To si piš, že nebudu," souhlasil. 

Udělal přesně tak, jak řekl a doma si zalezl do postele. Doslova na koleni si narychlo vypracoval úkol z matiky a akorát doufal, že to bude mít dobře, protože tomu nechtěl věnovat příliš moc času. Byl totiž domluvený s Namjoonem, že si zavolají a upřímně, docela se těšil. Chtěl přijít trochu na jiné myšlenky a tohle pro něj byla ideální možnost.

"Jak je?"

Jungkook zcela automaticky spustil o tom, jak na nic měl den, o tom, že skoro nespal, protože ho ta noha bolela i přes prášky a nezapomněl se ani zmínit o svých rukou. Věděl, že bude jen otázkou času, než se ho Namjoon zeptá na Yoongiho a jestli si spolu promluvili přesně tak, jak Namjoon chtěl, no Jungkook vlastně neměl nic, co by mu mohl povědět, proto se rozhodl zavést hovor jinam, dokud ještě mohl.

"A jak se máš ty?"

Všechno to byly jen řečnické otázky, Jungkook to moc dobře věděl, za jiné situace při jiných lidech by tomu tak bylo, ale tohle byl Namjoon a ta otázka měla mnohem hlubší význam.

"Upřímně? Snažím se z toho všeho nezbláznit. Nejspíš se přestěhuju, nemůžu to tady vydržet."

Je to už měsíc, co Seokjin zmizel z jejich životů bez jediného slova a byl to už měsíc, co byl prohlášen za nezvěstného. Nikdo z nich nevěděl, co se stalo, nikdy neměl ani ponětí.

"Myslím si, že je to dobrý nápad," uznal Jungkook. Jistě by mu to pomohlo. Být v jiném prostředí, kde mu nebude Seokjina nic připomínat. "Máš už nějakou představu, kam bys šel?"

"Vůbec," přiznal Namjoon. "Ale... určitě bych si něco našel, to by nebyl problém. Víš, já pořád doufám, že se prostě vrátí. Že se jednoho dne objeví a všechno bude zase jako dřív."

"V to doufáme všichni."

Jungkook rozuměl tomu, proč na něj Namjoon ohledně Yoongiho tak naléhal. Nechtěl, aby dopadli stejně jako on a Seokjin. Namjoon si to dával za vinu a nebylo nijak možné, jak mu to vymluvit. Jungkook se nikdy nebál toho, že by se jeho cesta a ta Yoongiho mohla rozdělit, nikdy ho to ani nenapadlo, protože věřil tomu, že Yoongi by ho nenechal jen tak napospas osudu, ať už to znamená cokoli, věřil mu ve všech ohledech, ale o tom stejném byl kdysi přesvědčen i Namjoon. 

A takhle to dopadlo. 

Jungkook už nechtěl přijít o nikoho dalšího. A už rozhodně ne o Yoongiho. I když byl tím nejhorším, ale zároveň i tím nejlepším, co kdy v životě měl.