GONER | jjk x myg

9

"Jeon Jungkooku, jsi idiot!"

Zase na něj křičel.

"Nemohl jsem to tam vydržet," řekl Taehyungovi, když předchozího večera zazvonil u jeho a Jiminových dveří. Nechápal jak, ale přece jen k nim zvládl dojít.

Všechno jednoduše bylo lepší než být doma sám a naprosto na dně.

Dostal u nich najíst a nabídli mu, aby přespal. A souhlasil. Nejspíš zafungovala změna prostředí. Spal jako mimino, přestože mu pořád bylo strašně a že nemohl dostat z hlavy hádku s Yoongim.

Prospal v klidu několik hodin, jen aby se však probudil do dalšího dusna.

"Jsi takový blbec. Nesnáším tě."

Sotva vnímal, stále byl ještě rozespalý, ale tato slova slyšel zřetelně a bolela stejně jako včera.

"Tak proč jsi tady?"

Yoongi na něj zůstal mlčky hledět, vztek stále patrný v jeho tváři, stejně tak jako v jeho postoji celkově.

Hledal ho snad?

Jinak si nedovedl vysvětlit, že by se najednou objevil u Taehyunga a Jimina.

"Proč jsi sakra tady, jestli mě tak moc nesnášíš?"

Yoongi dobrou další chvíli nic neříkal, zničehonic však začal pobírat všechny Jungkookovy věci, zatímco mu říkal, aby vstal, že jdou domů.

"Nejdu."

"Cože?" Zamračil se Yoongi.

"Říkám, že nikam nejdu," zopakoval Jungkook rozhodně.

"Přestaň plácat kraviny a dělej."

"Nechci s tebou nikam jít, chápeš to? Nechci se s tebou vrátit domů, když se ke mně chováš takhle."

"Omlouvám se, jasný? Včera jsem to podělal."

Jungkook ale akorát pokroutil hlavou, načež si znovu lehl. Možná, že trucoval, možná, že chtěl, aby si Yoongi doopravdy uvědomil, že takhle to prostě nejde, ale on se s ním vážně nechtěl vracet. To teda sakra ne. Už jen při té myšlence mu bylo úzko.

"Kookie..."

"Neříkej mi tak a vypadni. Prosím, vážně jdi. Nechci tě vidět."

Absolutně netušil, jak se Yoongi tvářil, nebo co vůbec dělal, ale byl z toho nervózní. Na dlouhou dobu v celé místnosti zavládlo hrobové ticho a Jungkook měl pocit, že už to nevydrží, že ho pošle do háje znovu, ale Yoongi jej v konání předběhl. Posadil se k němu na postel a ruce mu přiložil na ramena a tak jako vždycky je začal zlehka mnout. Moc dobře věděl, že ho to uklidňuje a pravděpodobně si taky myslel, že ho tím alespoň trochu obměkčí.

Dařilo se.

"Je mi líto, co všechno jsem ti včera řekl. Nic z toho jsem nemyslel vážně, ale to přece víš, viď že jo? Samozřejmě, že mi nejsi na obtíž, vůbec ne. Právě naopak. Jsem rád, že tě mám. Vždyť co bych bez tebe dělal? Nechci to používat jako nějakou moji výmluvu, to ne, ale přece oba dva víme, jak blbě na tom jsem, neumím... Nezvládám komunikovat. Nic. A pak vybuchnu. Hrozně mě vystresovalo, když sis chtěl včera promluvit. Je toho na mě moc a mrzí mě, že jsi to odnesl zrovna ty."

"Můžeš mi říct cokoli. Cokoli, Yoongi. Ty pomáháš mně, já chci tobě. Mluv se mnou o svých problémech."

"Budu se snažit."

"Fajn."

"No a co teď teda? Půjdeme... Domů?"

Jungkook si povzdechl.

"Prosím. Je to tam bez tebe divný."

"Měl jsi strach?"

"Zatraceně velkej," přiznal Yoongi.

"A proto jsi mi ještě před chvílí zase nadával?"

"Promiň. Ale nebyl jsi doma, když jsem se vrátil a i tvé věci byly pryč. Vyděsilo mě to. No pak mi došlo, kde by jsi asi mohl být. A nepletl jsem se."

Jungkooka to škodolibě těšilo.

"Tak jak?" zeptal se Yoongi po chvilce.

"Dobře," souhlasil Jungkook. "Jdeme domů."