GONER | jjk x myg

17

Ty následující dny byly zvláštní, ale Jungkook neměl absolutně žádnou sílu a ani chuť cokoli řešit. S Yoongim se přes den prakticky vůbec neviděli a když už ano, tak se akorát pozdravili, maximálně prohodili pár dalších slov, ale to bylo vše. 

Nebylo mu to jedno, ale předstíral, že ano. 

Ráno vstal, šel do školy, vrátil se, dělal úkoly a občas se setkal s Taehyungem. I přesto mu bylo nejlíp, když byl sám. 

Často se proto jenom tak poflakoval po městě, nohu už měl naštěstí v pořádku, a mohl se tak provždy zbavit i druhé berle a mezitím přemýšlel nad vším možným.

Otázka jestli někdy bude líp mu najednou přišla naprosto směšná. Nevěřil, že bude líp. Jak by to taky mohl? Vždyť se jen pohybuje v začarovaném kruhu. Kdykoli se o něco pokusí, dopadne to blbě. A pak se hned nato vrátí na začátek. Je to vyčerpávající a on prostě neví kudy kam. 

Je chyba v něm, nebo je chyba v Yoongim?

Byla to strašná frustrace. 

Nedovedl si představit, že by s Yoongim měli odejít. Odstěhovat se a pokračovat někde jinde, jenom oni dva. Nevěřil, že by se tím jejich soužití nějak zlepšilo. A navíc, kromě něj už by vážně neměl vůbec nikoho. Protože když je nejhůř, vždycky může jít ještě někam jinam, má se na koho obrátit, ale kdyby tady nechali všechny své kamarády, kdyby tady nechal Taehyunga, za kým by pak chodil, až by si potřeboval postěžovat, najít útočiště, anebo se jen tak pobavit, jak to přátelé běžně dělají?

Toho večera skončil u Namjoona doma.

Věděl, že si tím ve výsledku nejspíš vůbec nepomůže, ale taky věděl, že Namjoon teď bude ten jediný, který ho alespoň nějak pochopí. 

"Ty to s tím stěhováním opravdu myslíš vážně," konstatoval, když spatřil všechny ty krabice se zabalenými věcmi. 

"Ano, nemůžu to tady vydržet, fakt to nejde."

"To je pochopitelný. Jsem rád, že sis zvládl takhle rychle najít něco jiného."

"Až budu nastěhovaný, pozvu vás," ujistil ho Namjoon a Jungkook s úsměvem přikývl.

"Ale teď povídej," vyzval ho Namjoon. "Co tě sem tak najednou přivedlo?"

Jungkook pokrčil rameny. "Ani nevím, jak o tom mluvit. S Yoongim je to divné, netuším, co bych měl dělat, na druhou stranu si zase říkám, jestli bych vůbec něco dělat měl. Vždycky se akorát pohádáme, Yoongi je jednoduše svůj a já taky. Dohromady moc dobře teda nefungujeme, teď už mi to dochází."

"Yoongiho nezměníš," řekl Namjoon. "A taky mi netvrď, že jsi to předtím nevěděl. Vždyť se znáte odmala, bez váhání si tě vzal k sobě, abys neskončil na ulici. Teď jste podle všeho oba dva jen ve stresu a odnáší to ten druhý. Chce to čas. Yoongimu na tobě záleží, nepochybuj o něm, i když tě od sebe třeba odstrkuje."

Jungkook to všechno věděl, samozřejmě, že ano. 

"Chovám se nevděčně?" optal se s obavami. 

"Ne, to rozhodně ne. A Yoongi si to určitě taky nemyslí."

Jungkook u Namjoona nakonec strávil jen asi hodinu, nechtěl ho zdržovat, protože byl pořád v procesu balení a když mu nabídl pomoc, odmítl.

"Bude ti to tady chybět?" zeptal se, když byl na odchodu. 

"Ano, ale musím zapomenout. Posunout se dál. Věřím, že dělám správnou věc."

"Snad jo, ty to musíš vědět nejlíp. No, kdyby jsi přece jen něco potřeboval, ozvi se. Aspoň se nějak rozptýlím."

"Dobře, budu s tebou když tak počítat," usmál se Namjoon.