Pohádali se.
Jak jinak.
Jungkook to čekal, ale i tak to po emoční stránce vůbec nezvládal. Doufal, že by Yoongi mohl pochopit, jak velké starosti o něj má, ale nestalo se. Jen ho seřval jak malé děcko a řekl mu, aby se nepletl do věcí, do kterých mu nic není.
Přišel si na obtíž.
Věděl, že Yoongimu může být vděčný za všechno, co má. To on je po finanční stránce držel nad vodou. Jen díky němu měli střechu nad hlavou a jen díky němu mohl Jungkook v klidu chodit do školy a mít všechno to základní, co potřebuje.
Ale ne, určitě nebyl nevděčný spratek, jak ho Yoongi nazval.
Všechno, co mu v návalu vzteku řekl, ho zatraceně bolelo.
Kdyby neměl nohu v hajzlu, sebral by se a na nějakou dobu by vypadl z toho jejich zpropadenýho bytu, kde jeden před druhým neměl žádnou šanci se kamkoli schovat.
"Nejsem žádná plačka," opakoval si tiše sám pro sebe. "Nejsem nejsem."
"Dnes už se nevrátím," promluvil na něj Yoongi zničehonic a bez nějakých dalších slov si oblékl svou koženou bundu a pobral si ještě nějaké další věci.
"Je mi to ukradený," odsekl však Jungkook. Stále se cítil dost ublížený na to, aby s Yoongim nějak normálně komunikoval. "Stejně chci být sám."
"Jak si přeješ." A s tím za sebou Yoongim zabouchl dveře a Jungkook osaměl.
A možná, že plačka přece jen je.
Brečel kvůli všemu, co ho trápilo. Kvůli Yoongimu, kvůli Seokjinovi, kvůli tomu, jak to nezvládají a jenom hloupě předstírají, že ano. Kvůli tomu, že nemají vůbec nic, jen jeden druhého a upřímně, Jungkook měl pocit, že ztrácí i Yoongiho.
A třeba se to už i stalo. Nikdy se k němu takhle nechoval. Nikdy ho od sebe takhle neodstrkoval. Nikdy mu nenadával, nevysmíval se mu přímo do očí. Nikdy mu neříkal, že je k ničemu. Jungkook s Yoongim nemíval pocit, že by byl jeho přítěží, teď je tomu však naopak.
Vždyť ti to sám řekl, idiote!
Pořád dokola a dokola si utíral slzy, ale ty se bez zastavení z jeho očí valily dál a dál.
Vždyť co už.
Stejně jej nikdo nevidí.
Stejně nikoho nezajímá.
Zmizet možná není úplně ten nejhorší nápad.
ČTEŠ
GONER | jjk x myg
FanfictionAť se snažíš sebevíc, ať děláš cokoli, utíkáš a schováváš se, možná i bojuješ, jsi stále slabší a vyčerpanější, je to pořád s tebou, v tvé hlavě, úplně všechno.
