GONER | jjk x myg

6

Jungkook nemohl usnout. Za žádnou cenu, prostě nemohl. Yoongi ještě stále nebyl doma, přestože už bylo zatraceně pozdě a jemu samotnému bylo akorát hrozně.

Upřímně, z toho dne si zase tolik nepamatoval. Těch emocí bylo strašně moc a jeho vnímání reality bylo značně potlačeno. V jeden moment se toho stalo příliš a na druhou stranu zase málo. Ale zásadního. Nepochopil, proč Seokjin odešel a nejspíš to ani nikdy nepochopí. Vybavoval si z toho celého akorát zmatek a vztek. Strach. A to, že za žádnou cenu nemohl dostat Yoongiho domů, který jako by snad zamrzl v časoprostoru. 

"Prosím, pojďme domů. Prosím."

I on se chtěl schovat před světem. Chtěl se schovat před zraky ostatních, chtěl si to celé prožít po svém. Trochu se ztratit, naštvat se a při tom brečet. Jen ale, aby ho nikdo neviděl. Sice byl pořád víceméně dítě, ukázat však slabost přede všemi svými přáteli, kteří si prožívali to samé, co on, neměl v úmyslu. Jediné, co chtěl, bylo zůstat silným, alespoň pro Yoongiho, dát mu najevo, že teď se na něj může spolehnout a to i za předpokladu, že je tíží to samé. Nemusel totiž být génius na to, aby poznal, že ho potřebuje. A až by se pak za nimi zavřely dveře jejich bytu, ukryl by se, tak, aby ho ani Yoongi nemohl spatřit a potom by se asi zhroutil. Avšak rozhodně ne před ním.

Yoongi ale celou dobu seděl naprosto nehnutě, rukami si objímal pokrčené nohy a prázdný pohled měl upřený kamsi před sebe.

"Netuším, jak to ze sebe dostat," zamumlal tiše. 

Držel to v sobě. Všechno tu bolest. Pocit zrady. A nešlo to ven. Možná taky kvůli tomu to bylo všechno ještě horší. Dusil to v sobě.

Jungkook mu chtěl pomoct, opravdu, jenže neměl ani tušení, jak by mohl. 

Z myšlenek jej vytrhlo odemykání dveří.

Yoongi se vrátil.

Jungkook s úlevou vydechl a posadil se na své posteli. 

"Yoongi," zamumlal, sotva slyšitelně, ale přeci. 

"Ty nespíš?" zeptal se Yoongi, rozhořčení patrné v jeho hlase.

Jungkook nic neříkal, jen mlčky vyčkával a ani nevěděl na co. Nakonec Yoongi rozsvítil světlo a se zamračením se na mladšího podíval. 

"Co je, škvrně?" 

"Pil jsi?" zeptal se však Jungkook. 

"Co je tohle za otázku? Samozřejmě, že ne."

Samozřejmě...

"Yoongi, já nevím, co se děje," přiznal po chvíli. "Přemýšlel jsem nad... vlastně ani nevím. Nad vším? Jak dlouho se to s námi ještě potáhne?"

O tom, co se stalo, spolu skoro nikdy nemluvili. Yoongi měl pocit, že je to tak lepší a Jungkook se to snažil respektovat, přestože promluvit si právě s Yoongim, bylo to jediné, co potřeboval. Nechtěl ho ale stresovat, nebo ho naštvat, a tak si radši všechno nechával pro sebe. Jenže teď to na něj dopadlo a on jednoduše potřeboval slyšet třeba i pouze to, že jednou bude zase všechno v pohodě.

"Měl bys jít spát," řekl však Yoongi. "Nemá smysl, aby ses něčím takovým trápil."

Jungkook jen pokýval hlavou.

Mohl ho nutit?

Ne.

Znovu si tedy lehl a to s vědomím, že dnešní noc jen tak spát nebude. Každou chvilkou mu bylo čím dál tím víc hůř, absolutně nechápal, co se to s ním děje.

Yoongi už dávno zhasl a už dávno ležel, nejspíš i spal, zatímco Jungkook byl na pokraji zhroucení. 

Nevěděl ani jak, no zničehonic se mu po tvářích začaly koulet slzy. Nechtěl řvát jako malé dítě, ale stalo, už to nemohl zastavit. Z hrdla mu uniklo několik zavzlykání. A taky že už mu to bylo jedno. 

"Nebuď pořád takový uplakánek," ozval se Yoongi, no během chvilky seděl u něj na posteli, zatímco v konejšivém gestu rukama mnul jeho ramena. "Mhh? Tak přestaneš?"

"Víš, v tomhle jsi fakt strašnej," zamumlal Jungkook. 

"Já vím, ale slzy mě prostě stresujou. Promiň. Snažím se."

Jungkook nic neříkal, jenom se soustředil na to, aby se alespoň trochu uklidnil a aby až znovu promluví nezněl tak ubuleně.

"Je mi to líto," Yoongi jej však předběhl. "Taky nevím, co mám dělat, ale znamená to snad něco špatného? Doufám, že ne. Vždyť přece oba dva děláme, co můžeme."