GONER | jjk x myg

20

Tak hrozně se ještě nikdy necítil.

Bál se pohnout, jen aby si nezpůsobil další bolest. Ale byl doma a to bylo jediné, na čem mu záleželo.

"Jak ti je?" 

"Bylo mi i líp," zamumlal. "Ale dá se, žiju."

"Musíš mi vysvětlit, co se sakra stalo. Měl jsem o tebe fakt strach, poslední dobou mě jenom stresuješ, tohle mi prostě nemůžeš dělat."

"Je mi to líto."

Yoongi si povzdechl. "Můžeš se posadit?" zeptal se. Jungkook pronesl jen tiché netuším, ale pokusil se s Yoongiho pomocí zvednout. Za záda mu pak dal polštář, aby se mu sedělo pohodlněji a na nohy přikryté peřinou mu položil tác se snídaní.

"Kakao a koblihy?" podivil se Jungkook. 

"Jez."

"Vypadám asi strašně, co?" optal se Jungkook, načež se pustil do první koblihy s čokoládou.

"Ani se neptej. Jsi příšerně pomlácenej. Byl jsem na nervy celou noc, vůbec ses mi neozval a pak jsi sem ve tři hodiny v noci vpadl celej od krve. Do hajzlu."

"Vracel jsem se z práce," přiznal Jungkook. 

"Cože?" 

"Nebuď naštvanej, vím, že se ti to nelíbí, protože jsi vždycky říkal, že se o mě postaráš, ale našel jsem si brigádu. Vracel jsem se z večerní směny no a... narazil jsem na blbý lidi, ani nechápu, jak se to stalo. Ale vzali mi první výplatu a pak mě tam nechali ležet zbitýho na ulici."

Yoongi se celou dobu mračil, no Jungkook věděl, že i kdyby teď byl sebevíc naštvaný, nebude si to na něm ventilovat. Přesto se ale musel zeptat.

"Zlobíš se na mě hodně?" 

"Zuřím."

"Vážně mě to mrzí."

"Ne, to ne. Jsem naštvaný sám na sebe."

"Hyung, nic z toho, co se stalo, není tvoje vina," namítl Jungkook okamžitě. Vždyť Yoongi ani o ničem nevěděl, bylo to pouze jeho rozhodnutí a nechtěl, aby mu do toho jakkoli zasahoval a přesně to by Yoongi dělal. 

"To určitě. Pravděpodobně jsi ode mě chtěl mít pokoj, tak sis našel něco, abys se mnou nemusel být doma. Chápu."

"Nech toho." Protočil Jungkook očima. "Chtěl jsem se jen trochu osamostatnit, pro jednou si dělat něco, co jsem si rozhodl sám, s tebou to nemá vůbec co dělat."

"Tak proč jsi mi aspoň nic neřekl? Vracel ses pozdě večer domů a sotva se mnou promluvil. I přesto, že jsem se tě ptal. Zkus mi teda tvrdit, že jsi mě netrestal za to, co jsem tenkrát v noci pověděl."

"Možná trochu," přiznal Jungkook. "Ale to už je jedno. Dostal jsem přes hubu a možná, že to bylo nějaké blbé znamení, který bych měl vzít na vědomí."

Yoongi si povzdechl. "Měl jsi zavolat, cokoli, prostě mi dát vědět."

"Kdybych měl mobil..."

Yoongi po jeho slovech začal prohledávat jeho batoh, no kromě pár učebnic a dvou sešitů nenašel nic jiného.

Znovu si povzdechl.

"Zvládneš to tady na chvíli sám?" zeptal se.

Jungkook nechápal, proč se najednou ptá, ale souhlasně pokýval hlavou. 

"Budu se snažit vrátit co nejdřív," ujišťoval ho Yoongi. "Ale jestli chceš, někomu zavolám, aby tady s tebou byl."

Upřímně, Jungkook to neviděl na nic jiného než na spánek. Byl unavený a všechno ho bolelo.

"To je jedno," řekl Yoongi vzápětí. "Zavolám Taehyungovi, aby zašel. Aspoň budu mít jistotu, že na tebe někdo dohlédne, kdyby se ti udělalo špatně."