Nejste jediní (Fred Weasley, George Weasley)

Pomsta aneb válka začíná

"Psst... Jess, spíš?" vyzvídala Anne od své sestry. "Ne, už ne." Odpověděla Jessica a odhrnula nebesa od své postele. "Tak dělej, pojď už je čas," honila ji nedočkavě Ann.

   "Máš všechno? Jess?" ta jen jako odpověď kývla hlavou. Potom se obě co nejtišeji vyplížili z jejich pokoje a nahoru po schodech k chlapeckým ložnicím. 

"Tady to je..." šeptla spíše pro sebe Anne a pomalu otevřela dveře na nichž stál nápis 3. ročník. "Vezmu si na starost boty," pošeptala ji Jessica když stáli v onom pokoji. Byla ještě tma, ale už ne tak hustá jako bývá kolem půlnoci, okny procházelo slabé světlo které ozařovalo tři postele nacházející se uvnitř. 

Po špičkách došli k posteli nejvíce napravo a rozhrnuli nebesa. Museli se pousmát, v posteli na níž hleděli spal jeden z dvojčat Weasleyovích, kdyby ho neznali řekli by že vypadá jako milý kluk. 

"Lee bude nejspíš spát v té posteli úplně na vlevo," řekla Anne svou domněnku Jessice které se již k zmiňované posteli okamžitě vydala. Ona mezi tím vzala budík co ležel na nočním stolku a přeřídila ho, po té jej vrátila zpátky vedle hůlky. Už chtěla jít když ji něco napadlo...

'Lee... Lee... Lee... Vždycky si nerozvazuješ tkaničky když jdeš spát? Dneska na to doplatíš... Tyhle tkaničky budeš totiž rozvazovat hodně dlouho,' pomyslela si Jessica  a na její tváři se objevil zlomyslný úšklebek.                                                                                                                                                                   "Máš to?"                                                                                                                                                                                   "Jo,"                                                                                                                                                                                             "Super, teď ještě ten provaz, ale musíme sebou hodit ten budík bude za chvíli zvonit..."                 "Dělej pojď!" sykla Anne na Jessicu a už obě dvě sbíhaly schody do společenské místnosti. Následně se společně sesunuly na jednu z pohovek a z po za jejího opěradla, své zraky upíraly na schody po kterých před chvílí seběhly. 

💠💠💠

   Crrrrr! zazvonil budík...                                                                                                                                                     "Georgi! Vypni ten zatracenej mudlovskej krám!" zařval Fred na bratra a doufal že ten pekelný rámus té nejotravnější věci co ráno existuje brzy utichne. "Joo! Hned!" odpověděl mu George, "U Merinových vousů, ten krám je vážně na nic. Zaspali jsme." 

"Jak to myslíš?!" ozval se rozespale Lee Jordan a rozhrnul nebesa své postele. "No, prostě jsme zaspali hned první den školy, žádná novinka," zapakoval mu Fred, který se téměř v rekordním čase stihl převléknout a podobně jako jako dvojče už přes sebe přetahoval hábit.

"Dělej Lee! - Co tam tak dlouho trvá?" pokřikovala dvojčata na svého kamaráda když už si moc dlouho obouval boty. "Nejdou mi rozvázat tkaničky," odsekl Jordan "jděte na před."                          "U Nebelvírových vousů, jestli nějaké měl," povzdechl si Fred, "vykašli se na tkaničky a vezmi je do ruky." Lee si jen odfrkl "Aby by mi na nohy zase něco upustil Protiva? Ani náhodou!"                      "Vždyť to byla legrace," uchechtl se Fred při té vzpomínce, "A alespoň si pobavil ostatní." Dodal ještě George a se smíchem se vyhnul jedné z bot kterou po něm Lee mrštil.