ALL I WANT IS YOU

~52~

„Mio,?" právě mířila pryč ze školy, když za sebou uslyšela Calebovo volání. Dral se k ní skrz dav na chodbě a ona na něho s úsměvem počkala.
„Ahoj " pořád mu ještě oficiálně nepřiznala, že chodí s Dorym. S Calebem si měla ještě pořád, co říct. Už se na něho nezlobila. Stal se prostě jen kamarádem, který ji občas doprovázel na hodiny nebo obědy do jídelny.

„Ahoj, mám po škole. Potřebuješ něco?" nadzvedla obočí a uhnula stranou, aby kolem ní mohli procházet lidé.

„No, já už taky nemám žádné hodiny, můžu jít kousek s tebou?" upíral na ni zvědavý pohled a ona pokrčila rameny.

„Pokud se ti chce. Společnost mi nevadí."

„Bezva." zazubil se.

Za celé týdny se s ním dala do řeči už několikrát. Hned na začátku si oba vyjasnili, jak to mezi nimi je. Před Dorym o něm ale mluvit nemohla. Hned by z toho dělal drama.

Šli společně přeplněnými ulicemi. On se ptal, jaký měla den a ona s úsměvem odpovídala, že dobrý. Dokázala se změnit. Opravdu ano. Snažila se s ostatními vycházet, zlepšit se, aby měl být Dory na co pyšný.
Cítila se lehčí víc než kdy dřív. Tak svobodně.
Bavili se jako staří známí. Přestože pro Caleba Mia znamenala hodně už ji nedokázal brát jako něco víc. Měla pravdu. Byli spolu natolik dlouho, že se jeden pro druhého stali zvykem.

„Není to Theodor?" zastavili se v metru. Vždycky jí doprovázel až tam, když musela ještě do práce, protože kavárna, v níž Mia pracovala, byla až v centru.

Ohlédla se tím směrem, kterým se díval Caleb. Skutečně tam stál. Její slavík. S nějakou partou. Asi jeho spolužáci, říkala si a chtěla jen nenápadně čekat.
„A ona?" naprázdno polkla, když se na něho pověsila nějaká dívka. Byla moc krásná a o něčem se s ním bavila.

„To je Amber." odpověděl Caleb.

„Je moc... krásná..." pomyslela si. Dory vypadal úžasně, tak jako vždy. Něčemu se smál a ta dívka mu rozcuchala vlasy.

„Jsi v pohodě?"

„J-jo. Jasně." sevřela popruh svého batohu. Proč se k sobě chovali tak důvěrně?

V rozhlasu se ozvalo hlášení, že její rychlík už co nevidět přijede. Lidé do sebe strkali. Viděla, jak malá dívenka pobíhá kolem své maminky a nervózně vypadajícího pána, který seděl na lavičce, ale ona...ona nemohla odtrhnout pohled od něho. Stál na druhé straně kolejí. Smál se. Nechal, aby se ho dotýkala. ONA. Naprosto cizí holka.

„Mio?" slyšela Caleba. Cosi říkal, ale nedokázala dávat pozor.

A pak se Theodor letmě rozhlédl. Úsměv z tváře mu zmizel, jakmile zahlédl svou růžičku, která zlomeně odvrátila pohled a nastoupila do přijíždějícího rychlíku. Ztratila se mu. Zmizela a on zpanikařil