ALL I WANT IS YOU

~24~

Seděla zhroucená na zemi a nic jí nepomáhalo. Prosila, ale nic nepřicházelo. Byla příliš unavená, než aby spala. Přemýšlela jestli by nebylo snažší umlčet i ten hlas v hlavě.

„Proč to všechno, Dory. Proč..."

A on tam seděl s ní. Opírala se o jeho hruď a nechala slzy, aby jí stékaly po tváři.

„Mám pocit, že mi život utíká mezi prsty a zavírá dveře dřív, než jsem schopná vůbec něco dělat, ale přitom...si je zavírám sama."

„Princezno, každý má právo na to vyjádřit svou bolest...i když je tohle trochu netradiční způsob."

„Co děláš ty, když tě něco bolí."

„Nic. Dusím to v sobě. Nejsem schopný o těhle věcech s někým mluvit."

„Jsou lidi, kteří na tom jsou hůře."

„To ano."

„A já se tady lituju, jako největší chudák."

„Tohle nikdy neříkej."

„Proč..."

„Protože tu bolest si na svých bedrech neseš ty. Každý je jinak silný a každý si prošel něčím jiným, co ho nějakým způsobem třeba zlomilo. Někoho méně, někoho více..."

„Mhm"

„Nikdy nemůžeš měřit něčí bolest. Ta se totiž vyměřit nedá."

„Dory?"

„Copak..."

„Miluješ ji?"

„Proč to chceš vědět."

„Jen mě zajímá, co vlastně chceš. Proč tu teď sedíš..."

„Protože má růže potřebovala svého slavíka."

„Pořád jsi můj slavík?"

„Nikdy jsem jím být nepřestal, princezno."