Neboj se | HP ff

27. Růže

Překrásný červenec se pomalu přehupoval do srpna. Chvilky strávené s rodinou v našem sídle byly těmi nejdůležitějšími. Pro nás všechny to bylo nové seznamování. Najednou jsme měli miliony času, miliony možností, miliony příležitostí a miliony nových zážitků.

Mé místo nikomu kromě Adriho představeno nebylo. Neustále jsem se na to snažila přijít. Na tu rudou růži. Ani jednou se mi to už nepovedlo. Nevěděla jsem co to vyvolalo a moc jsem to chtěla zjistit. Místo potlačování schopností jsem se je snažila přivolat. Neozývaly se. Vůbec. Nedařil se mi ani malý plamínek ani požár. Čím víc to nešlo tím více jsem byla frustrovaná. Moc jsem to chtěla dokázat.

***

"Ari! Za patnáct minut jsou tu!" táty hlas se ozýval hlasitě chodbou.

"Jo!"

Červené uplé šaty mě ale neposlouchaly. Nejdříve se kroutily do všech stran, poté jsem nedokázala zapnout postranní zip. Drdol z vln se do té doby rozpadl do všech stran. Naštvaně jsem se svalila do křesla.

"Podělaná formalita. Kdo ji vymyslel?" promnula jsem si obličej.

Vlasy jsem rozpustila a nechala volně spadnout na záda. Z šatů jsem se vysvlékla a místo nich si vzala krajkovanou blůzu a černou zvonovou sukni nad kolena. Na krk jsem si připla řetízek, který se u nás dědí po generace. Přede mnou ho měla máma a před ni babička. Takhle to jde kdo ví až kam. Nechápala jsem na něm vždy jedinou věc. Byl rudý. U nás červená nikdy nebyla. Máma vše chtěla v modré. Říkala, že je to barva míru. Svým způsobem ano, ale nikdy nás správně nereprezentovala. Já v ní nechodila ani jako malá. Vše mé formální šaty byli červené. Na stříbrném přívěšku se houpala malá růžička s rubínem uvnitř. Střežila jsem ho jak nejlépe jsem dokázala. Buď jsem ho k sobě tiskla jako štít, nebo jsem ho nechávala uzavřený v krabičce. To se dělo, když jsem se za sebe styděla, když jsem udělala chybu.

"Ari! Máš zpoždění, co se děje?" Adri vtrhl do mého pokoje.

"Jo ajo. Promiň pohlcení myšlenkami je svině." zakřenila jsem se.

Zahradní altán byl modře vyzdobený. Okolo kulatého stolu stálo mých pár nejmilejších. Jeden z nich tam být bohužel nemohl. S Adriho pomocnou rukou jsem vystoupala tři malé schůdky.

"Děkuju všem. Jsem strašně rá-." Má slova se mi zadrhla v krku. Najednou jsem nevěděla, jestli chci říct svou nacvičenou řeč. "To... co se dnes děje je nespravedlnost. Já musím být její součástí, protože nemám jinou možnost. Někdy mě do reality uvádí ty vraždy. V Denním věštci je o nich více než dost. Dělá se mi zle z toho, že krev všech mrtvých je na mých rukou. Tohle, co jste pro mě udělali je z té reality jako útěk. Stejný útěk mohu prožívat a prožívám s těmi nejmilejšími, kteří stojí okolo tohoto stolu. Tradicí je uříznout vykvetlé modré růže. Dnes tuto tradici vynechám. Nikdy jsem nechápala její význam. Měla ta královsky modrá značit mír, který tu není navěky? Rozhodla jsem se zasadit růži. Rudou růži, která perfektně vystihuje vše co jsem. "

Altánem se ozval potlesk. Nebyl to slavnostní potlesk. Jen potlesk slušnosti. Máma očividně neměla dech. Přerušila jsem dnes šestnáct let starou tradici. Táta se mě pouhým úsměvem snažil povzbudit.

Společně jsme se naobědvali. Nikdo skoro nepromluvil. Rozmýšlela jsem se nad trapným tichem, nebo moudrým tichem. Sedělo oboje.

Odpoledne jsem zasadila svou rudou růži. Byla jsem hrdá. Byla to má chvilka.

"Nevěděla jsem jestli jsem zklamaná nebo ohromená."

"Hm?"

"Vyrostla z tebe neuvěřitelně statečná dívka. Řekla jsi, co jsi měla na srdci. Nikdy mě nenapadlo jak moc jsi si s ní podobná." Má matka pohlédla k nebi a hvězdám na něm, zářícím jako nikdy předtím.