Neboj se | HP ff

28. Sama sebou

Po dvouměsíčních letních prázdninách jsme se opět sešli na nádraží 9 a 3/4. Všude byl ruch. Prváci hledali svá místa, starší ročníky své přátele.

"Buďte opatrní." Matka nás oba políbila do vlasů.

"Hodně štěstí."

"Díky tati. Ozveme se." Naposledy jsme jim zamávali než jsme se také rozešli hledat své přátele.

"Uvidíme se u večeře." Můj malý bráška po mně hodil zářivý úsměv a rozeběhl se za svými dvěma kamarády.

"Raddlová. Jsi dneska nějaká zasněná co se děje?" Ze svého transu s úsměvem jsem se probudila co mi Adri a Blaise přehodili ruce okolo ramen a vedli směrem vlak.

"Sním o tom být zas malá." Oba jsem obejmula okolo boku a dohnala jejich dlouhý krok.

Ve vlaku jsme usedli do vagónu s více sedačkami a ne do kupé, kam už jsme se nevešli. Sedla jsme si vedle Pansy. Na proti nám seděli Adri a Blaise.

"Bože holka. Vypadáš nějak moc... přírodně?" Pansy mě shlédla od shora dolu a zpět skenovacím pohledem.

"Jsem přece živel." Sarkasticky jsem se zakousla do šátečku, který jsem si před chvilkou objednala.

"Ariel! Tyhle vtípky nejsou vtipný. Teď jsi už skoro dospělá. Musíš být dáma." Sama si přehodila jednu nohu přes druhou a pohodila svým dlouhým culíkem.

"Ari je asi tak velká dáma jako famfrpál čistotný sport." Všichni kromě Pansy vyprskli smíchy.

***

"Vítám vás všechny zpět v Bradavicích!" Brumbál stál tradičně za katedrálou.

Zařazení prváku proběhlo hladce. Strašně jsem se nasmála u jednoho z nich. Měl roztomile krutý výraz v obličeji a neustále opakoval zmijozel. Klobouk se hlasitě smál až ho nakonec přestal trápit a poslal ho k nám, do zmijozelu.

Po večeři jsme zamířili do svých kolejí. Všichni se bavili. Naše parta hrála nějakou hru u stolku hned vedle krbu, ostatně jako vždy. Měla jsem otevřený svůj deníček a snažila se zapsat nové famfrpálové strategie. Potřebovala jsem nového brankáře. Nikdo se na tu pozici nehlásil a já začínala být zoufalá.

"Ari musíš hned první večer pracovat?" Draco naštvaně rozhodil rukama.

"Nevztekej se." Deník jsem odložila na stůl a promnula si obličej. "Co se hraje?"

***

Stejný deník jako před třemi dny jsem teď četla místo učebnic. Stále jsem se snažila vše zapamatovat a vymyslet nejlépe, jak to jen šlo. Už půl hodiny dopředu jsem čekala v šatně než skončí nebelvír. Vytrhala jsem snad jeden trilion stránek. Nakonec jsem se svezla po dveřích mé skříňky k zemi a obličej schovala do rukávů mého dresu. Z copánků mi vypadlo miliony vlásků a oči jsem měla zmáčené od slz vzteku.

"Ari? Jsi v pohodě?" Oli se ke mně svezl hned co vyšel zpoza rohu.

"Vypadám tak?" Snažila jsem se zachovat vážný výraz, ale napuchlé tváře slzami mi to neulehčovaly.

"No tak. Pojď ke mně." Sevřel mě do pevného objetí. Několikrát jsem popotáhla než jsem se odvážila odtáhnout.

"Snažím se vymyslet novou lepší strategii."

"Proč? Žádný tým to letos nedělá a vy máte snad tu nejlepší ze všech." Záporně zakroutil hlavou a zamračil se.

"No... ale co když je to nebaví? Nemáme brankáře a třeba k nám nikdo nechce protože vypadáme moc nudně."