Neboj se | HP ff

26. Konečně

"Toby dělej!" Táhla jsem kufr mého malého brášky do společenské místnosti.

"Už jdu! Bože." Protočil oči a seběhl rychle schody.

"Páni, tak zas za rok. Uteklo to dost rychle co?" Pansy mi přehodila jednu ruku přes rameno.

"To teda uteklo." Naposledy jsem se okolo rozhlédla.

***

"Přijde mi to nebo se čím dal tím víc nevejdeme do jednoho kupé?" Všichni jsme se vedle sebe mačkali na měkkých kožených sedačkách.

"Nepřijde, je to fakt čím dal tím horší." zvedla jsem se a odešla z našeho kupé. Něco mi říkalo, že tohle normální prázdniny nebudou.

"Um, s dovolením?" Vyšší blondýnka z havraspáru se okolo mne snažila prorvat spolu s dvěma kamarádkami. Uhla jsem. Na havraspár byla až moc nesympatická.

Vrátila jsem se do našeho kupé a zavelela k odchodu. Vlak pomalu zastavoval a spousty studentů se začalo mačkat v uličkách. Ještě než jsme vystoupili našla jsem si Tobyho, aby jsme se sešli s rodiči společně. Jen přeci nová kapitola mého života začíná. Je nás o jednoho více. Otec s matkou stáli v černých hábitech téměř na samém konci nádraží. S ostatními jsem se nemusela loučit brzy je uvidím.

"Ariel, Toby. Tak ráda vás vidím." Máma si nás oba vtáhla do objetí. "Musíme si toho spousty říct." výhružně zvedla ukazováček. Mám pocit, že se to bude týkat mé neopatrnosti ohledně mladšího brášky.

"Tak pojďme. Nemáme zájem se zdržovat dlouho." Společně jsme se přemístili domu. Toby byl očividně zvyklí moc to s ním nedělalo. Na naše sídlo ovšem zůstal koukat s otevřenou pusou.

"Tak to je hustý!" rozeběhl se k masivním dřevěným dveřím. Okamžitě se rozeběhl po sále a prohlížel si každý detail.

"Pojď ukážu ti pokoj." usmála jsem se nad jeho nadšením nad pouhými slovy a spolu s ním se rozeběhla do schodů. "Tyhle dveře. Můj pokoj je na konci chodby."

Otevřela jsem dveře. První co musel Toby okouknout byla obrovská postel. Zapadl do ni a skoro nebyl vidět. Zasmála jsem se nad jeho prvotním uvažování a šla do svého pokoje. Nic se nezměnilo. Vše bylo na svém místě.

"Chybělo ti to tu?" Táta se opíral o rám dveří.

"Mé jediné světlé místo ve světě." Usmála jsme se a posadila do malého křesílka u okna.

"Dostatečně ho užívej. Světla bude čím dál méně." S těmito slovy i odešel.

Nevěděla jsem co tím myslel. Ještě několik hodin jsem seděla na stejném místě a pozorovala svůj dokonalý výhled. Již za dva týdny tu nebudu sama. Do Malfoy Manoru jedeme až v srpnu a tak celý červen mohu trávit bez něj. Protože byla již pozdní hodina zavřela jsem se v koupelně a osprchovala se. Konečně jsem mohla všechny zlé myšlenky vypustit.

***

"Dáte si čaj slečno?" Na služebnou, nabízející mi čaj, jsem přikývla. Neotrkaně jsem zívla a málem se studem propadla když jsem své dokonalé gesto provedla před Dracem a jeho matkou, Narcissou.

"Um, zdravím? Omlouvám se nečekala jsem-"

"To nic. Hledám tvou matku potřebuji s ní mluvit. Draco tě chtěl jen vidět." Narcissa mi skočila do řeči. Její milá slova mě uchlácholila.

"Matka je v dolním salónku v levém křídle." Usmála jsem se a hned jak odešla rozeběhla se k Dracovi." Na můj domácí úbor nekoukej, nemáš oprávnění." Zatočila jsem se ve svém lesklém županu.

"Ha Ha Ha jsi po ránu fakt vtipná." Protočil oči a následoval mé svižné kroky. Došla jsem do pokoje a zalezla do šatny. Rychle jsem si oblékla něco slušného.

"Jdeme ven." Lusknutím jsem přivolala domácího skřítka a sdělila mu svou žádost. Draco vše s úšklebkem sledoval.

"Vypadáš jak kdyby jsi tu měla nadvládu." Zakřenil se a doběhl mne.

"Klídek Malfoy, ale jo máš skoro pravdu. Mám tu nadvládu." Pyšně jsem se usmála a pokračovala v cestě do venkovního altánku.

Po dvou hodinách se vrátili i naše matky. Obě se smáli od ucha k uchu, ovšem při pohledu na nás dva jim výrazy zmrzly. Svraštila jsem obočí. Tohle neznamenalo dobrý konec.

"Nemáme dobré zprávy." Má matka sklopila hlavu a posadila se spolu s Narcissou vedle nás.

"Mé děti, doufám že vše dobře dopadne." Narcissa políbila svého syna něžně na líčko a usmála se.

"A řeknete nám co se vůbec děje?" Zapřela jsem se o desku kulatého stolu.

"Až přijde čas, Ariel. Není správné to vědět hned." Opatrně jsem překročila svou matku a naštvaně se rozešla zahradou. Její slova byla ta poslední, která jsem chtěla slyšet.

"Zasranej vesmír mi nemohl prát štěstí?!" Zanadávala jsem nebesům a nakopla menší květináč s kvetoucími kvítky.

Stejně tak jsem naštvaně kopala do dalších věcí, které mi bránili v poklidné cestě. Některé mi v ni ani nemuseli bránit, prostě schytali ránu. Nakonec jsem se ani nerozloučila a odešla jsem na 'své' místo v lese, které jsme minulé léto po vzplanutí, díky mně, spravili spolu s Adrim. Byl tu klid a jediné světlo na konci tunelu. Tunelu minulosti, do které by se nikdo dobrovolně nevracel. Bohužel já musím. Je to můj úkol a očekává se to ode mne. Doufám, že to aspoň neskončí vraždou.

Pohled třetí osoby:

Ariel byla zoufalá, ale stále věřila na šťastný konec. Když před svým strýcem zachránila Cedrika může i další. To ovšem ještě neví, že někoho pošle přímo do hrobu. A ne jen jednu osobu. Tedy možná pošle. Takhle se to píše v knize osudu ovšem dokáže se mu postavit a vytvořit nový? Nebude se bát minulosti a postaví se jí se vší úctou? To nikdo neví. A asi ani ten tam nahoře to neví. 

Ari byla připravena k odchodu ze svého klidu. Byl čas večeře a tak se musela dostavit včas než bude mít kdokoliv podezření. Naposledy se ohlédla za své rameno na místo kde právě seděla. Najednou tam byla vykvetlá překrásná rudá růže. Vůbec nerozuměla co se právě stalo. Do teď bylo všude jen zeleno. Pousmála se nad tím a odešla zpět do sídla. 

"Byla jsi na tom místě, o kterém říkal Adrian?" Její malý bráška k ni přispěchal a smál se od ucha k uchu. Usmála se na něj a nadechla se k odpovědi, která se ji zadrhla na jazyku.

"Jednou tě tam taky vezmu, ještě to chce pár úprav." Pocuchala mu vlasy a společně se rozešli do jídelny, kde na ně čekali jejich milující rodiče.

"Konečně vás tu mám všechny v pořádku pohromadě." Jejich otec jim věnoval ten nejmilejší úsměv a zacinkal na sklenku k přinesení chodů.

"Dobrou chuť zlatíčka." Matka se na ně také vřele usmála a společně se pustili do své úplně první společné večeře.

Hola! Pardon, že je tu kapitola zas později, ale mé výmluvy již znáte a stále se nezměnily.💖

⚡Otázka pro vás! Jaký čekáte konec? Dopadne vše přeživšíma nebo se to bez oběti neobejde?⚡

Miluju vás strašně moc a děkuji za všechnu podporu v podobě hvězdiček, komentářů a té spousty přečtení!💖