Neboj se | HP ff

23. Tak podobný

"Ariel přestaň to pořád potlačovat!" Okřikl mě jeho hlas, který mi teď rval srdce.

"Já ale jinak nemůžu! Čím víc emocí vypouštím tím víc tě ohrožuju a to já nechci!" Slzy se hrnuly na povrch, několika mrkáním jsem je zarazila.

"Bez tebe to ale nezvládnu." Už nebyl tak hrubí.

"Zvládneš, nechci vás ohrožovat i nadále, kdyby o tom zjistil, mohla by to být nejen má ale i vaše smrt. Je mi líto." Sklonila jsem hlavu zpět do trávy.

"Miluji tě a počkám si na tebe i kdyby to mělo trvat několik let." Můj pohled opět vzhlédl k němu.

"Taky tě miluji, Woode."

***

Poslední dny byli sychravé a nudné. Umbridgová si to tu podmanila a její hodiny jsou trest smrti. S žádným učitelem se nic pořádného už neučíme a jsme ponoření v knížkách. Nebaví to nikoho. Ještě si vymyslela svoje zkoušky, na které se každý šprtáme.

"Ariel posloucháš?" Pansy na mě hodila pohled alá která sukně je lepší.

"Obě." na má sova na mně obě sukně přistály. "Zmagořila jsi se?!"

"Nezabilo tě to, nebo snad jo?" Ušklíbla se a vyndala bílou košili a kravatu.

"Nenávidím tě."

"A co chudák Wood? Po chodbách chodí jako bez duše a ty na tom nejsi jinak." Nadzvedla obočí a usadila se vedle mě na posteli.

"Bylo to pro jeho dobro. Nechci ho do toho tahat zbývá mu rok a půl do konce, potom bude volný." Zasněně jsem se podívala na závěs hozený na trámech postele.

"Myslím, že vás to víc ničí než pomáhá. Pokud ovšem myslíš, že tvůj supr čupr strejda bude takhle spokojenej, dělej to podle svého." Zvedla se a oblékla sukni.

"Máme trénink ne módní přehlídku Pans." Ušklíbla jsem se a oblékla dres a kalhoty.

"Venku svítí sluníčko, vy máte trénink a bude tam spoustu sexy šesťáku. Nevidím lepší způsob oblékání se." Protočila jsem oči a vyrazila na hřiště. Dnes jsem uspořádala týmoví zápas. Zmijozel dostal potvrzení na hraní a tak jsem toho chtěla využít.

"Dva týmy! Rozdělení jako posledně. Hrajeme na 200 bodů!" Křikla jsem a členové mého týmu se rozmístili. Vypustila jsem potlouk a zlatonku a rozhodila camrál. Všichni hráli jako o život, ale nezapomněli se bavit. Na tribunách se začali shromažďovat studenti ze všech kolejí. Rychle jsem je projela a můj pohled zůstal na jediné tváří. Koukal se na mne tak hrozně chladně. Mráz mi přejel po zádech a teprve tehdy jsem si všimla, že mě málem střelili potloukem.

"Hej mě ne!" Se smíchem jsem křikla na našeho odražeče. Za Theodora jsem našla sice mladší, ale za to talentovanější náhradu. Byl to malý blonďatý klučina co chodil teprve do prvního ročníku. Byl rychlí a mrštný a to mu dávalo spousty plusových bodů. Bohužel starší kluci na ně nedávali dostatečný ohled a můj oblíbený člen se řítil střemhlav zemi. Potlouk rozdrtil jeho koště. Bohužel jsem nestihla vytáhnout hůlku a zmírnit jeho pád. Zaklekla jsem k němu.

"Toby. Toby slyšíš prober se. Zůstaň se mnou rozumíš?" Vzala jsem ho do náručí a běžela na ošetřovnu. " konec! Přijďte potom za mnou." Křikla jsem ještě na hráče. Malého Tobyho jsem dostala na ošetřovnu ještě dříve než málem na posledy vydechl.

"Ah malý Toby. Děkuji vám slečno, bez vaší pomoci jsme ho mohli ztratit. Je vám opravdu podobný, až na ty vlasy." Poslední slova paní Pomfreyové mě zarazili. Posadila jsme se na židli a počkala na zázraky. Po chvilce se přihnal Adrian, Blaise a Draco. všechny jsem odvedla na chodbu.

"Do háje máme v týmu mladé hráče! Hráli jste proti vlastní krvi nemohli jste být opatrnější?! Víte jaké to bude mít následky? Pokud mi ten kluk odejde  z týmu, nepřejte si mě." Poslední slova jsem procedila mezi zuby a vrátila se na ošetřovnu, kde malý Toby rozevíral oči.

"Ariel? Kde to jsem?" mžoural do světla.

"Toby, vše je v pořádku. Utrpěl jsi pád z koštěte, ale zvládli jsme to." Pohladila jsem ho po jeho vlasech a věnovala mu malou pusu na čelo. " Prospi se, večer za tebou přijdu ano?"

"Dobře, přineseš mi něco z večeře viď?" Uličnicky jsem se na něj usmála a opustila ošetřovnu. Ty tři tam stále čekali.

"Máte štěstí a ani nevíte jak moc velký." Sykla jsem a potom se usmála. " Jdeme." Společně jsme došli na pokoje a já si dala zaslouženou sprchu.

"Jsi zachránce, mluví o tobě celá škola." Bety si lehla na postel.

"Jsem kapitán, tohle by udělal každý, a navíc byla to moje chyba. Včas jsem ho nezachytila." Smotala jsem vlasy do ručníku.

***

Večer jsem ulovila u večeře něco dobrého a vypařila se na ošetřovnu. Toby byl jen, k mému štěstí, pochroumaný.

"Mám tu něco dobrého pro zraněného." Ukázala jsem na koláč na malém talířku.

"Ty jsi skvělá, díky moc." Můj malý střelec se do něj s chutí pustil.

"Víš já nikdy děti nemusela, ale ty seš skvělej. Seš přesně to co tým potřebuje." ťukla jsem mu na hrudník. Chvilku přemýšlel.

"Ari, víš, že já bych  z týmu nikdy neodešel. I kdybych si zlámal obě nohy. Nikdy bych starší ségru neopustil." Moje večeře jakoby mi teprve teď zaskočila.

"Tvoje cože?"

"Táta s mámou ti to nikdy nechtěli říct a Draco taky ne. Byl jsem celou tu dobu u Malfoyovích a nikdo o tom nevěděl. Brumbál odpřísáhl, že nic neřekne a Umbridgová to neví.

"Po kom ty máš ty svoje vlasy to ale nevím!" Pocuchala jsem mu je a široce se usmála. "Už tě nespustím z očí."

"Já vím, že ne jinak by tě máma zabila." Proskenovala jsem ho přísným pohledem ale koutky úst mi cukali nahoru.

***

"Takže máš bráchu?!" Kat vykulila oči.

"Škoda, že není starší." Bety si prohlížela své dokonalé nehty a já po ní mrskla polštář.

"Takže na mě nejsi naštvaná?" Draco s kapkou naděje vzhlédl.

"Ne, ale zachránit jste ho mohli. Na co jste kruci mysleli?!" Bouchla jsem ho do ramene.

"To víš na něco až budeme víc volní." Blaise se zakřenil a já nahodila výhružný pohled.

Ahoj všem!⚡ Omlouvám se, že kapitola je tu pozdě a kratší. Momentálně mám školy nad hlavu a o prázdninách jsem se snažila odpočinout. Co říkáte na Ariel bráchu?

Mám tu nějaké milovníky Marvelovek?  Mám v plánu novou knížku!✨