Neboj se | HP ff

25. Nejlepší okamžiky

Už několik dní po hradu panuje ticho. Umbridgeová tu není. Sirius je mrtví. Harry na kraji zhroucení a Voldemort zas o kus silnější. Nezbývalo moc, aby mě přistihl při mých schopnostech. Brumbál se ovšem chová, jakoby se vše vracelo do starých kolejí. Už zas nás čekají prázdniny a já bych jela kamkoliv, jen ne domů. Pravděpodobně zas část prázdnin strávíme u nás a část u Malfoyových. Především ale budu s ním. S jediným člověkem, i když ne tak docela člověkem, se kterým bych nikdy nechtěla sdílet společnou domácnost.

"Ari kdy už konečně otevřeš aspoň kufr?" Pansy po mně hodila jednu ze svých košilí. Jako duch jsem se zvedla a vyndala zpod postele svůj kufr. Byl prázdný, jak jsem očekávala.

"Ani nevíš, jak moc bych chtěla zůstat tady." Protočila jsem oči a od skříně do kufru hodila pár věcí.

"Ale prosím tě. Nemusíš se s ním stýkat. Přeci řekl, že ještě ty ani Draco znamení mít nebudete no ne?" Ozvala se husí kůže. Přejela jsem si po předloktí, kde se obvykle znamení zla nachází.

"Doufám v to. Hlavně musíme před tou špínou ochránit Tobyho."  Zas jsem zavřela skříň, v které zůstaly ty nejdůležitější věci.

"Zvládneme to neboj. Bude to společně užitý léto a nic ho nezkazí." Usmála se na mě.

"Pans má pravdu Raddlová. Hlavně máš super dobrej bejvák, kde je snad milion věcí co můžeme podniknout." Blaise se opřel o futro našich dveří.

"Pravda. Počkat co tu děláš?" Když jsem se otočila na dveře stál v nich i můj malý bráška.

"Ari musíš mi pomoct s kufrem nejde sundat." Rozhodil poraženě rukami.

"Kam jsi ho sakra dal, že nejde sundat." Zvedla jsem se z postele a šla za nimi.

"Na skříň? Narcisa mi zabalila spoustu věcí a některý se mi nikam nevešly. " Protočila jsem oči nad jeho hloupými nápady.

"Pomůžu mu." Blaise ho poplácal po rameni a spolu se rozešli k pokojům prváků. Konečně klid. Přivřela jsem dveře a rozešla se zpět k posteli. Dveře se opět otevřeli a stál v nich další požadující pomoc.

"Nerad obtěžuju, ale asi budu potřebovat pomoct." Adrian ukázal na své vlasy, v kterých byl zacuchaný hřeben. S Pansy jsme si vyměnily vykulené pohledy. "Prosím."

"Dneska už mě fakt nic nepřekvapí." Rozešla jsem se k němu a opatrně mu z vlasů vycuchala hřeben.

"Díky, jsi můj zachránce." Věnoval mi polibek na tvář jako to dělá obvykle a zas se vypařil.

S Pansy nám dost vyhládlo a tak jsme šly ulovit něco z pozdní snídaně. Vzpomněla jsem si na famfrpál, a že bych měla uklidit svou skříňku.

S Brumbálem jsem ještě ani nemluvila a o mém postu kapitána. Vlastně, letos jsem s ním nemluvila skoro vůbec, což mě děsí. Řekl mi, že mi s mými "schopnostmi" pomůže, ale zmizel. Měla jsem štěstí, že už se moc neobjevovali, a pokud ano, popřela jsem je.

Po cestě na famrpálové hřiště jsem potkala spousty hráčů z ostatních týmů. Většinou mi popřáli štěstí a hezký prázdniny. Ze své skříňky jsem vyndala několik věci co tak nepatřili, jako například oblečení a učebnice. Když jsem do ruky vzala poslední knihu, vypadl z ní lísteček.

"Vzpomínáš na naše první setkání tady? Byla jsi kompletně mimo, ale perfektně jsi to zakryla a nazvala mě blbečkem. Není čas na odplatu?"

To bylo vše co na řádkách stálo. Moc dobře jsem věděla kdo to napsal. Jeho hrubé ruce mi zakryly oči.

"Ahoj." Šeptla jsem do šera šaten.

"Už jsem se bál, že ho nenajdeš." Usmál se do tmy a nakonec své ruce přesunul ke své skříňce hned vedle.

"Kdybych ho nenašla, vymyslel by jsi okamžitě jiný plán. Znám tě Woode." Svou skříňku jsem zabouchla. "Jdu se rozloučit s hřištěm."

"To se dělá?" Rychlými kroky mne doběhl.

"Tady se odehrávají nejlepší okamžiky mého života. Kdo ví jak to bude příští rok." Opřela jsem se o sloup před šatnou. Jeho paže okamžitě obmotali mé tělo.

"Dokonce se odehrávaly nejen na hřišti." Lehce mě políbil na tvář a také se díval na sluncem zalité famfrpálové hřiště.

"Dva měsíce bez tebe. Nevím jestli to přežiju." Zakřenila jsme se a otočila na svého hnědookého přítele. 

"Najdu si způsob jak se vidět, to se neboj." Políbil mě a poté jsme se spolu vydali zpět ke škole.

***

Poslední ráno v Bradavicích je vždycky to nejhorší. Nejradši bych v té posteli zůstala a nikdy se z ní už nevyhrabala. Budík na tyto dny většinou bývá pro jistotu vypnutý. Dneska, nás ale musela vzbudit šílící Bety.

"Přísahám na svojí smrt, že tady to oblečení bylo!" Frustrovaně se svezla k zemi.

"A není v kufru?" Bety záporně zakroutila hlavou.

"Holky? Vy jste brali i moje oblečení?!" Kat dlouze a hlasitě mluvila ze sprchy.

"Moje tu taky není." Pansy se na mě zděšeně podívala. Ani mi to nemuselo šrotovat. Došlo mi to při pohledu na pootevřené dveře.

"Já je zabiju přísahám." Z postele jsem se vyhrabala rychleji než by jste stihli říct expeliarmus. 

"Ari? Ari ne. Počkej!" Jejich hlasy mě ovšem nezastavily. V pyžamu jsem si nakráčela až do klučičích pokojů a otevřela ten mně tak známý.

"Ale ale. Ranní ptáče dál doskáče? Navalte to zpátky." Natáhla jsem ruku.

 Kluci si vyměnili tázavé pohledy. Očividně si mysleli, že na to nepřijdeme. Vyskládané oblečení na hromádce mi předali a já s úsměvem zabouchla dveře. Chodba teď ovšem byla plná zvědavých klučičích očí.

"Co se stalo, že jsou všichni vzhůru tak brzy?" pozvedla jsem obočí a šla zpět na náš pokoj.

Tentokrát už jsme se v klidu oblékli. Neustále jsem holkám ukazovala ty tázavé a nechápavé pohledy. Málem nám smíchy bouchl pokoj. Společně jsme také odešli do společenské místnosti, kde jsme čekali na zbytek party. Respektivě kluky.

"Čau Ari. Mám otázku, jaký to je doma? " Toby skočil na gauč vedle mě. Široce jsem se usmála.

"No očekávej třikrát větší pokoj než je tady a bude jen tvůj. Všude je světlo a modrá nebo zlatá barva." zasněně jsem se podívala na strop. Naše sídlo jsem měla vlastně velmi ráda.

"Modrá? Já myslel, že naši jsou zmijozel ne.. havraspár?" Nechápavě pozvedl obočí.

"Máma havraspár táta zmijozel. Je to hlavně o charakteru, ne koleji." Holky přikývli k souhlasu a s tím Toby spolu se svými přáteli odešel. 

Na kluky jsme nakonec ani nečekali. Nedorazili, jak jinak. Celou snídani mě ovšem neopustila myšlenka na koleje a barvy. Má to nějakou spojitost. Musím zjistit jakou. Možná to souvisí i s mými schopnostmi. Blbost ty se rovnají spíše s nebelvírem. 

"Ari? Svět volá slečnu Raddlovou!"

Ahoj! Jak jsem slíbila nová kapitola je tady. Spolu s ní nám končí pátý ročník. Rozhodně napíšu ve zkratce prázdniny, ve kterých se dozvíme více o rodinném tajemství. 💕

Už nám bude pomalu začínat šestý ročník a s ním se blížit i konec. Chtěli by jste šestý ročník více shrnout?

Vaše Ell!⚡