Neboj se | HP ff

19.Zase zpátky

Celý srpen u nás byl Adri, který mi pomáhal dostat se z těch s prominutím sraček. Zhubla jsem minimálně pět kilo s prej vypadám jen jako kůže. Kosti ve mě totiž už ani být nemůžou. Taky jsme spolu opravili mé místo v lese.

"Ari!!! Čeká se jen na tebe!" Můj nejlepší kamarád na mě volal ze sálu, z kterého se přemístíme na nádraží.

"Hned tam budu!" Do kapsy u mé džínové bundy jsem strčila onu lesklou vecičku a jako vítr doběhla do sálu.

"Ariel... nemohla jsi si vzít něco o kapku... formálnějšího?" Má matka si přeměnila můj vzhled.

"Mami, jedu do školy vlakem, několik hodin vlakem. Co je špatného na džínech, mikině a džínsce?" Zatočila jsem se s ukázala, že jsem se sebou spokojená.

"Můžeme ty rebelko?" Táta se usmál a já přikývla. Všichni čtyři jsme se přemístili na Londýnské nádraží a poté přišly na nádraží 9a3/4.

"Už jsem myslela, že nedorazíte." Kat za námi přišla ruku v ruce s Dracem.

"Taky tvé nové já ráda vidím." Zakřenila jsem se na ni. Teď už neměla krátce střižené tmavé vlasy ale dlouhé a s několika bílými pramínky, její líčení bylo výraznější než normálně a také byla dost formálně oblečená. S Dracem k sobě dokonale ladili.

"A na mě se snad zapomnělo?" Teď se k nám přiřítila naše blonďatá kamarádka s bílou sukní a černou košilí.

"Zapomněla jsi barvy uniformy?" Adri si zakryl pusu rukou, ale i tak bylo dostatečně vidět jeho uchechtnutí.

"Tupče. Jak jsi se měla? Vypadáš... strašně." Bety si mě přeměřila a poté obejmula jako ostatní.

"No, vzhledem k okolnostem to docela šlo." Pokročila jsem rameny a šťouchla loktem do Adriho.

"Aleeee! Není to naše kapitánka?" Teď ke mně spěchal Blaise s Pansy, která se místo obejmuti jen pousmála a byla radši zticha. Teď už také neměla krátké ale za to o dost delší vlasy sepnuté v culíku.

"Zlato měli by jste už jít." Já zapomněla mami, stojím totiž vedle vlaku. Oba rodiče jsem obejmula a rozloučila se. Spolu s kamarády jsme našli volné kupé a nacpali se tam. S Pansy jsem ještě nepromluvila, ona se na mě totiž ani nepodívá a to je trochu strašidelný. Ne, že bych se bála, ale Pansy teď je ... jiná.

"Um no... asi to sem nepatří, ale víte někdo něco o... no víte kom docela jsem ho nasrala." Rozhlédla jsem se po prázdných výrazech. Blaise pokynul Pansy.

"No víš... byl za mnou asi před týdnem. Byl s jeho kamarády z ročníku no a... řekl mi jak to bylo. Ari je mi to tak strašně líto, ale ten vztah nebyl pravý. Prej to byla hloupá sázka." Její hlas byl jemný, ale její slova se mi ryla do srdce. Vždyť jsem hi nemilovala tak co dělám?

"Já... jdu na vzduch." Sedíš ve vlaku Ariel. Se slzami v očích jsem se vyřítila z kupé a hnala se úzkou chodbičkou dokud jsem nenašla prázdno. Opřela jsem se o okno a pozorovala krajinu mizící s naši rychlostí.

"Co ty tak sama?" Ten tak moc známý hlas.

"Co že to?" Snažila jsem se o úsměv a nenápadně si utřela slzy.

"Um... já ne-nechtěl jsem rušit no... taky sem chodím přemýšlet... co se stalo?" Moje hlava pracovala na plné obrátky aby dokázala zpracovat jeho vykoktanou větu.

"No moje vztahy se hroutí. Ne jen ty odtud, ale i ty životní." Zase jsem zrak radši odvrátila na krajinu.

"Upřímně to teď asi nemáme nikdo lehký. Čekal jsem, že tě ale potkám na našem místě u skříněk." Cítila jsem jeho pohled na má záda, ale nedokázala se otočit.

"Očividně nám bylo souzeno se potkat dřív. Neboj u skříněk se letos potkáme ještě častokrát." Zakřenila jsem se na něj a on jen hltal každičký můj pohyb. "No já... asi bych se měla vrátit." Ukázala jsem na cestu za ním a nakonec trochu zazmatkovaně odstoupil.

"Ari?! Počkej já jen jsem ti chtěl říct..." čekala jsem co z něj vypadne a při tom koukala až moc hluboko do jeho očí. "No jen že po večeři zajdi za Brumbálem." Najednou hrozně moc vydechl. "Jo to je všechno tak ahoj."

"Čau Woode." Věnovala jsem mu poslední úsměv a potom zaplula do našeho kupé.

Nic moc se nezměnilo. Nádraží, kočáry, zase Bradavice, Velká síň, proslov,... Přišlo mi to tak stejné a zároveň tak jiné. Jediný kdo mě tu drží nad vodou je Adri, kterému můžu stoprocentně věřit. Chudák, strávil se mnou celý měsíc a teď další rok školy.

"Ari, Ari, Ari! Posloucháš nás vůbec? "Bety do mě drkla a já se probudila ze svého spánku.

"Já jsme unavená, půjdu na kolej." Zvedla jsem se, ale vše se točilo.

"Sama tam nedojdeš, pokoj máte stejný ne?" Adrian mě podepřel.

"Jo máme. Díky moc Adri, hrozně pro ni znamenáš a jsi obrovská pomoc." Všichni mu věnovali úsměv a on spolu se mnou odešel. Vůbec nic si nepamatuju jen to, že mi bylo chladno a potom mě pokryly měkké peřiny.

"Adri? " Můj kamarád se na mě při odchodu otočil. "Zůstaň se mnou prosím. " poslední co si pamatuji je prohloubení matrace a to, že jsem si lehla na jeho rameno.

Ráno bylo dost klidné. Vzbudili jsme se do překrásného pátku. Ano letos začínáme jako každý rok prvního a to byl čtvrtek. Venku ještě svítilo sluníčko i když rána byla chladnější. Opatrně jsem opustila postel s mým kamarádem a vzala si na sebe legíny a šusťákovou bundu. Ranní proběhnutí okolo jezera je fajn. A co tak teprve porušovaní pravidel. Vydala jsem se úzkou cestičkou lemovanou barevnými kytičkami. Přes den Zapovězený les není vůbec tak strašidelný jako v noci. Našla jsem si volný plac mezi smrky a zavřela oči. Plně jsem se soustředila na energii mého těla, když...

"Slečno Raddlová, zde by jste neměla být." Ten starý pán v modrém plášti ke mně tak klidně přistoupil.

"Em, já... omlouvám se pane řediteli. Už jsem na odchodu." Ukázala jsem zpět na tu krásnou cestičku.

"Nejsem tu, abych vás vyhnal, jsem tu abych vás upozornil. Les může být přes den krásný, ale pořád je plný nástrah, na které nejste ani z daleka připravena." Proč je tak klidný, to mě fakt děsí.

"Pochybujete o mých schopnostech? Myslím, že o nich vůbec nic nevíte. Nikdo." Zkřížila jsem ruce na prsou v náznak osobního prostoru.

"Někdy je nám zatajeno jen to co lidi chtějí, ale už neví, že pravdu dávno víme." Tak jo teď mě jeho klidnost už sere.

"Pane profesore, omluvte mě, ale můj žaludek žádá snídani." Usmála jsem se a vydala zpět ke hradu. Převlíkáním do hábitu jsem se nezabývala. Vběhla jsem do síně taková jaká jsem, celá zpocená, rozcuchaná a udýchaná.

"Ari kde po všech čertech lítáš! Měli jsme strach včera jsi..." Kat svou větu nedokončila, protože Brumbál cinkal na pohárek.

"Co tu dělá? Vždyť ten už nemůže..." Hlavou mi šrotovala myšlenka jak se sem dostal tak rychle, každý blbý ví, že v Bradavicích se nedá přemisťovat.

Začíná nám těžký rok. Budu kapitán a zároveň chci mít dobrý prospěch. Do háje budu kapitán. Za ten měsíc jsem zapomněla na rozpis!

Ahojky všem!💕

Moc se omlouvám, ale nemám moc času na psaní, protože mě teď čekají přijímačky. Budu se vám to snažit vynahradit o víkendech.

Mimochodem děkuju za 550+ přečtení!! Vaše Ell!⚡