I'll find you

1. Yoshi

"No tak kluci dělejte. Nemám na vás celou noc!" křikne náš trenér přes celou tělocvičnu. Stojí u dveří a nervózně si podupává nohou, čímž nám dává najevo, že ho zdržujeme. Je vidět, že už chce jít domů a užít si fotbal v televizi. Rychle si dobalím věci do tašky, kterou si následně přehodím přes rameno a rozejdu se k východu." Tak zase v pátek Henry. Měj se" zazubím se na něj, nad čímž se on jen zasměje. " Jojo. Taky se měj Yoshi." mávne na mě a já výjdu z haly. Už je večer a venkovní teplota prudce klesla, což v našem městě není nic neobvyklého. Otřepu se zimou a rozejdu se domů. Cesta ke mně domů je dlouhá a vede přes velký park, který v noci působí jako z hororu. Vím, že bych tadyma neměl tak pozdě chodit, ale nechce se mi obcházet půl města. Jsem už v půlce parku, když v tom mě někdo pevně chytí pod krkem. Sevření na mém krku je tak pevné, že nemůžu skoro dýchat. Po chvíli ucítím, jak mě ten cizinec táhne mezi křoví, aby nás nikdo neviděl. Jednou rukou mě stále drží pod krkem a druhou rukou mi stahuje rifle až ke kotníkům. Z hrdla mi unikají tiché vzlyky, které jsou přidušené mým hrtanem, který nemá zrovna nejlehčí úkol a to udržet mé plíce alespoň trochu v provozu . Ucítím cizí ruku nebezpečně blízko mého rozkroku. Chci křičet o pomoc, ale nemůžu, protože mám krk stále v jeho sevření. Obraz mi začne trochu temnout, když v tom uslyším, jak někdo běží. Po chvíli ten zvuk utichne a větvě keřů se odhrnou. Napůl zavřenýma očima před sebou uvidím mladého kluka, který se mračí. Napřáhne ruku a tomu úchylovi dá pěstí. On mě pustí a sletí do kopřiv, které tam rostou. Konečně se můžu pořádně nadechnout a trochu se vzpamatovat. Opřu se o kolena, které se mi třesou, jako kdyby by byla z rosolu a z hluboka dýcham. Můj zachránce si přehodí jednu mou ruku kolem ramen a tím mě podepře, takže mám větší stabilitu. Pomůže mi nasadit kalhoty a pak se semnou opatrně rozejde. Po pár metrech se zastavíme a já se na něj podívám. Je opravdu překrásný. Delší tmavě hnědé vlasy rámují obličej s ostrými mužskými rysy. Oči barvy noční oblohy jsou plné starosti ale i něžnosti. "Jste v pořádku? Neudělal vám ten úchyl nic?" zeptá se medovým hlasem a to mě vzbudí z tranzu. " Jo jsem v pořádku. Díky vám. Děkuju." mírně se usměju a všimnu si, že i on se usměje. " To nic nebylo. Jo jen tak mimochodem. Jmenuju Tadashi Seikyro, ale všichni mi říkají jen Tadashi. Můžete mi tykat. " zadívá se mi do očí a já zase jemu. Je opravdu krásný." Já jsem Yoshi Sakero, ale stačí jen Yoshi. Taky mi můžeš tykat." zašeptám a on kývne." Dobře Yoshi. Kde bydlíš? " zeptá se a já se rozhlédnu. Volnou rukou ukážu na vysoký mrakodrap, který je vidět už z dálky. Tadashi jen kývne a sehne se. " Vlez mi na záda. Odnesu tě tam. "řekne, ale já zaváhám." J-já to zvládnu." dostanu ze sebe a pokusím se od něj odtáhnout. Udělám pár kroků, ale nohy se mi náhle podlomí a já se složím k zemi. Tadashi se ke mě skloní a ustaraně se na mě podívá. "Yoshi prosím věř mi. Nechci ti ublížit, ale chci ti pomoct. Jsi pro mě velký vzor a nechci aby jsi se mě bál." řekne smutně a zadívá se na mě těma krásnýma očima. Jen si povzdechnu a přikývnu. " No dobře tedy. Ale nechci otravovat." sklopím oči k zemi, protože mám pocit, že se na něj dívám hrozně dlouho. Nechci aby si myslel, že jsem nějaký divný. Ale on se jen usměje a pomůže mi se postavit. Pak se opět sehne a já mu tedy vlezu na záda. " Vážně ti to nevadí? Nejsem moc těžký? " zakňučím mu do ramena a při tom uslyším jak se zasměje. " Nejsi těžší jak moje zkoušky z matiky na vejšce, tak můžeš být v klidu." řekne se smýchem v hlase a já nemůžu jinak než se zasmát. Ale po chvíli pokračuje, ale už vážněji." Fakt mi to nevadí. Spíš jsem rád, že můžu někomu pomoct. Hlavně když jsi to ty. Dneska nemám moc dobrý den a nechci úplně jít domů. " ucítím jak mu mírně cuknou svaly na ramenou. " Jo to jsme dva, co nemáme zrovna dobrý den. Já jsem si dneska na kladině málem narazil rozkrok, pak jsem sletěl z bradel rovnou na pusu a teď mě ještě málem někdo znásilnil a udusil. Takže jako pecka den. . A co ty? Jestli ti to nevadí můžeš mi říct, co se stalo tobě? Ale jestli nechceš, tak mi to nemusíš říkat. " to poslední skoro zašeptám, ale on to i tak slyší." Ou. Tak to jsi měl celkem zajímavý den. Mě se dneska sere všechno na co sáhnu. Ráno jsem spálil vajíčka, na generálce jsem zlomil dvoje paličky, málem jsem zkřivil čineli a málem jsem se popral s naším manažerem. " zakroutí hlavou a mě v tu chvíli něco docvakne. Generálka, čineli, paličky, manažer? Jak to že jsem ho nepoznal? Vždyť to je bubeník mé nejoblíbenější kapely Dead Angeles. " Jsi v pohodě? " zeptá se z čista jasna a mě dojde, že jsem mu víc jak pět minut neodpověděl. " Jo jsem v pohodě, jen jsem se zamyslel. Hele můžu se na něco zeptat?" nahnu se k němu trochu blíž tak, že mu vidím do tváře. Jeho oči ke mě na chvíli cuknou, ale pak se opět začne dívat na cestu. " Jasně. Ptej se." mírně se usměje. Nadechnu se a pokusím se otázku zformulovat do srozumitelné věty." Nejsi ty čirou náhodou Tishi z Dead Angeles?" vypotím ze sebe a on se zastaví. Dostanu strach. Co když jsem řekl něco špatně? Chce mi něco udělat? Proč já neudržel hubu. Tadashi se na mě podívá s pohledem sériového vraha, což mě donutí na hlas polknout. Začínám počítat své poslední vteřiny svého života. Uslyším jak se nadechne k odpovědi a já v chvíli mám pocit, že se mi zastavilo srdce strachem. Ucítím jak mi silněji stiskne stehna, za která mě drží, abych nespadl a udělá něco co bych v tu chvíli vůbec nečekal. Začne se smát. " To jsi na to přišel až teď?" zasměje se a já si připadám jak ten největší kretén pod sluncem. V dané chvíli pod měsícem. " Samozřejmě, že jsem. Upřímně jsem čekal, že mě poznáš dřív. Ale měl jsi vidět ten svůj výraz. Tvářil ses jak vyděšené kotě." jeho smích se rozléhá po parku jako siréna. Po chvíli se smát ale přestane a opět zvážní, když si všime jak se ustrašeně tvářím. "Promiň. Přehnal jsem to. Já mám vždycky takový debilní nápady." povzdechne si a při tom vyjdeme z parku. Po zbytek cesty oba mlčíme. Na štěstí po ulici nikdo nejde, takže se ani jeden nemusíme bát, že by nás někdo fotil. Dorazíme k mrakodrapu a já si z tašky vytáhnu klíče." Tady už to zvládnu sám. Díky, že jsi mi pomohl." vysypu ze sebe a slezu z něj, ale sotva udělám krok, tak se mi podlomí nohy a sletím na tvrdý beton. " Yoshi!" křikne vyděšeně Tadashi a klekne si ke mně. Přitiskne mi dlaň na čelo a po chvilce ji stáhne. " Proboha ty celý hoříš. Takhle tě o samotě fakt nenechám." řekne odhodlaně, vezme mi klíče z ruky a odemkne dveře. " Jsem v po-hodě." dostanu ze sebe, ale v ten moment se mi hrozně zamotá hlava. Tadashi se ke mně sehne a opatrně si mě vezme do náručí. " Ve kterém bytě bydlíš? " zeptá se mě a já se na něj unaveně podívám. Najednou se cítím hrozně slabě, ale zároveň si připadám v bezpečí. " V dvacátém patře, byt 112." zašeptam a hlavu si opřu o jeho rameno. Tadashi kývne a vydá se se mnou k výtahu. Vejde do něj a já zmáčknu dvacáté patro. Po chvíli dojedeme do patra a výtah se otevře. Tadashi odemkne dveře a vejde do vnitř. Ve stoje si sudná boty a donese mě do pokoje, kde mě položí na postel. Sundá mi boty, někam odejde, ale než se stihne vrátit, tak usnu.

Tak první kapitola je na světě. Dobrou, že se bude líbit. Budu ráda za hlasování.
Ps: omlouvám se za případné chyby