I'll find you

12.Tanjiro

Probudí mě otravný zvuk budíku. Jen zamručím, natáhnu ruku a ten ďáblův vynález vypnu. A ve stejnou chvíli mi do pokoje vtrhne máma. " Tanjiro vstávej, nebo přijdeš hned první den pozdě!" Křikne a Hulkovskou silou ze mě strhne peřinu. Po druhé zamručím a konečně se uráčím vstát, i když se mi absolutně nechce. Proč já blbec jsem se na tu vejšku hlásil. Teď jsem mohl ještě spát a nemusel jsem se nervovat s tím, jestli přijdu pozdě nebo ne. Převlíknu se a při tom málem úspěšně usnu. Pomalu se doplazím do koupelny, kde si opláchnu obličej, vyčistím si zuby a načešu si své po ramena dlouhé blond vlasy. Ta barva není přírodní samozřejmě, ale nosím to tak už od střední školy a v nejbližší době to nehodlám měnit. Když usoudím, že už nevypadám jako mrtvola, tak se rozhodnu jít do kuchyně pro snídani. V kuchyni sedí mamka u stolu, v klidu si popíjí ranní kávu a při tom se rozčiluje nad křížovkou. Z ledničky si vezmu jogurtový nápoj a z linky si vezmu jablko, které strčím do batohu a pak už si to namířím k botníku, kde se obuju a z věšáku si vemu klíče. " Tak já jdu mami. Ahoj!" Křiknu a z kuchyně se ozve odpověď. " Hodně štěstí zlatíčko! Ahoj!" zavolá na mě a já odejdu z domu. Do uší si strčím sluchátka a pustím si svou oblíbenou písničku Stone rose od Dead Angeles. Je to sice devatenáct let stará písnička, ale podle mě je pořád nadčasová. Po asi půl hodině dorazím před budovu školy a můj žaludek se mi stáhne strachy. Nová škola, noví lidé. Nikoho tu neznám a to je pro mě to nejhorší. Z hluboka se nadechnu a vejdu do budovy, vyjdu schody do prvního patra a chci vejít do třídy, když v tom mě někdo zezadu chytí za krk a přimáčkne mě na stěnu. " A heleďme se koukejme se. Mezi letošními prváky je i buzna, co si hraje na to že je kluk. Hahahaha to je vtipný. Jak se jmenuješ špíno?" Zasměje se škodolibě kluk, který je o hlavu vyšší než já a taky je o dost namakanější než já. Bojím se odpovědět a tak sklopím pohled a mlčím. Ale to byla chyba, protože mi na tváři přistane facka. "NA NĚCO JSEM SE KURVA PTAL! TY MI HEZKY ODPOVÍŠ,JINAK TĚ ZRUCHÁM TAK , ŽE TĚ VLASTNÍ MÁMA NEPOZNÁ!" Zařve mi do dvářé a já se vyděšeně nadechnu. "J-j-menuju se Tanjiro Kaneto." Dostanu ze sebe a stisk na mém krku ještě zesílí." Takže Tanjiro. Ode dneška jsi můj poskok. A jestli mě nebudeš poslouchat nebo si budeš někomu stěžovat, tak jsi mrtvej. Je ti to jasný smrade?" Zavrčí mi do ucha a já ze strachu kývnu. Stisk na mém krku zmizí a já se sesunu k zemi. " Tak na mě po škole čekej na školním dvoře." Zavrčí a odejde. No pecka. První den na univerzitě a už mě tu někdo začne šikanovat. Opatrně se vyškrábu na nohy a pomalu dojdu do naší třídy, kde si sednu do úplně zadní lavice. Sednu si na židli a hlavu si složím do dlaní. Prsty si přejedu po místě na krku, kde mě držel ten dement a v tom mě v tom místě bodne, jako kdyby mi něco chtělo prorazit kůži. Z myšlenek mě vytrhne něčí odkašlání. Zvednu pohled ke klukovi, který je asi v podobném věku jako já. Má načesanou přehazovačku a zbytek hnědých vlasů má stažené gumičkou do krátkého culíku. Dívá se na mě svýma hnědýma očima a na tváři mu hraje plachý úsměv. "Ehm promiň, je vedle tebe volno?" Zeptá se a při tom se poškrábe na zátylku. Je roztomilý, ale mám pocit, že už jsem ho někde viděl. " Jo jasně." Úsměv mu opětuju a on si vedle mě sedne. V tom se zadívá na mou tvář a opatrně se jí dotkne. Tohle bych nikdy nečekal. " Proboha, kdo ti to udělal?" Zhrozí se a přisedne si blíž ke mně. " Co tím myslíš? " zeptám se nechápavě a on se mě opět dotkne, ale z nějakého důvodu je mi jeho dotek příjemný. "Na tváři máš hrozně rudý otisk ruky. Kdo ti co udělal?" Jeho teplý dech ucítím až na svém uchu a tak trochu znejistím. " Já ani sám nevím. Neřekl mi své jméno, ale předpokládám ,že je to někdo z vyššího ročníku. Řekl mi, že přej budu jeho poskok nebo co. Ale neřeš to. Jen plané výhrůžky. " řeknu nezaujatě a zastrčím si pramen vlasů za ucho. "Jak se vlastně jmenuješ?" Zeptám se a při tom začnu zkoumat jeho obličej. Má krásné, ale při tom zvláštní oči. Jako by mi částečně připomínali oči nějakého dravce. Nevím proč, ale prostě to tak je. A jeho ostré mužské rysy ve tváři způsobují to, že vypadá celkem chladně. Teda když se neusměje. On se protáhne a pak se na mě zase podívá. "Kyoshi Koshimota těší mě. A ty?" Řekne a hlavu si opře o dlaň. "Tanjiro Kaneto. Taky mě těší. Na jaký chodíš obor?" Nadhodím a on se zasměje. "Já chodím na Antropologii. Ty? " obrátí otázku proti mě a já nadzvednu obočí. " Design a grafika." Opřu se o opěradlo židle, prokřupnu si prsty a při tom se na Kyoshiho podívám. " Máš tu nějákě kresby?" Zeptá se zaujatě a ja na místo odpovědi vytáhnu svůj náčrtník a podám mu ho. Začne si ho prohlížet a při tom mu září oči jako dvě hvězdičky. "Máš opravdu velký talent. Ale nechápu tedy proč jsme spolu ve třídě." S tím mi náčrtník vrátí a já ho zase schovám do batohu. " Máme společnou matiku, biologii a tělocvik. Nechápu na co my na univerzitě máme tělocvik." Zakroutím nad tou logikou hlavou a on se začne smát. Panebože v životě jsem neslyšel hezčí smích. Jestli existují andělé, tak jejich smích zní jako ten od Kyoshiho. " Asi ho máme, aby vám umělcům nezakrněli nohy." Pomalu se uklidní, ale stále mu cukají koutky. "Hele, ty máš co říkat. Vsadím se, že ty když přijdeš domů ze školy, tak sebou pleskneš do postele a ani se nehneš" odfrknu si, ale on se jen nad mou poznámkou uchechtne. " Právě naopak. Já pořád někde lítám. Doma nejsem ani tři hodiny. Karate, výcvik dravců, učení jezdectví, výcvik slepeckých psů, plavecké závody a plavání obecně a od příštího týdne mi začne lékařská praxe přesněji pitvy, takže já doma skoro vůbec nejsem." Zakření se na mě, při čemž se mi naskytne pohled na jeho trochu křivý špičák. "Okey dostal jsi mě. Ale stejně to nechápu." Protočím očima.
" Ale no tak. Alespoň se uvidíme častěji. Jsi jediný normální člověk , se kterým se můžu bavit, aniž by ses mě ptal, proč nosím přehazovačku a culík. Už mě tyhle otázky serou." Znovu se na něj zadívám. Hodně mě zaujal. Vážně mám pocit, že už jsem ho někde viděl, jen si nemůžu vzpomenout kde. Je mi hrozně povědomý. V tom si všimnu řetízku kolem jeho krku. " Co to máš na krku?" Zeptám se a zvědavě se předkloním ,abych na něj pořádně viděl. "Jo ty myslíš tohle. Je to řetízek, který mám už od narození. Ne že bych se s ním narodil to ne, ale mamka mi říkala, že první noc , co jsme z nemocnice přijeli domů, jsem pořád brečel a tak vstala z postele a přišla k mé postílce a všimla si, že vedle mě leží řetízek s tímhle přívěskem. Nevěděla, kde se tam vzal ani kdo ho tam dal, ale z nějakého důvodu mi ho nasadila a pak už byl ode mně klid. Od té doby jsem ho sundal jen jednou a to byla asi chyba." skousne si ret, zatím co já si přívěsek ve tvaru měsíce a hvězdy prohlížím. A opět mám pocit, že už jsem ho někde viděl. " Co se stalo?"zeptám se zatímco si přívěsek prohlížím. " No tehdy mi bylo asi šestnáct. Měl jsem své první závody v jezdectví. Sundal jsem si ten řetízek a dal jsem ho mamce, aby mi ho pohlídala. Když se ozvala siréna, tak koně vyběhli z boxů plnou rychlostí. Dostal jsem se do vedení a měl jsem velký náskok, ale najednou mě hrozně začala bolet hlava a přestávaly mi fungovat plíce. Nemohl jsem se skoro ani nadechnout natož se na něco soustředit. Začal jsem mít asi halucinace, protože jsem před sebou viděl asi tělocvičnu, kde bylo hrozně moc lidí. Na hrazdě tam cvičil nějaký kluk, ale neviděl jsem ho pořádně. Všechno jsem měl hrozně rozostřené. Najednou ten kluk krkem narazil na tyčku té hrazdy a ozvalo se nějaké křipnutí a on pak spadl do žíněnek, ale nehýbal se. Byl mrtvý. Něco jsem začal křičet, ale neslyšel jsem sám sebe. Můj kůň se splašil a já jsem v plné rychlosti z něho sletěl. Probudil jsem se až v nemocnici a to už jsem na sobě ten řetízek zase měl. Nevím co to bylo, ale nechci riskovat, že by se to stalo znovu." Šokovaně se na něj podívám. Mě se stalo něco podobného. Týden po tom co jsem se narodil se u mě v dětské postýlce objevil zlatý náramek. Nikdo neví kde se tam vzal. Prostě se najednou objevil. Začal jsem ho nosit až od páté třídy a je pravda, že tehdy mě přestali všichni šikanovat. Rychle si sáhnu na zápěstí a zjistím, že ten náramek na sobě nemám. Já dement ho nechal na nočním stolku. Proč já jsem ho vůbec sundal? Možná proto mě ten vůl z rána dostal do kouta. "Kurva" syknu bokem a Kyoshi se na mě nechápavě podívá. " Co jsi to řekl?" Zeptá se, ale já jen mávnu rukou. "To nic. Neřeš. Bacha už jde profesorka." Řeknu a rychle se postavím. Kyoshi to po mě zopakuje a pak už začne nudná hodina. Po úmorných 45 minutách je konečně konec a jelikož je to první den, tak je to poslední hodina. Zbalím se a s Kyoshim vyjdu ze třídy. Je to úžasný člověk. Už v ten moment je mi jasné, že k němu budu časem cítit asi i něco víc, než jen přátelství. "Hele ty mi věříš, to s tím řetízkem?" Zeptá se najednou a tím mě vytrhne z myšlenek. "Jo věřím ti. Proč bych neměl?" usměju se na něj, což mi oplatí. "Díky Tanjiro. Jsi hrozně fajn kluk. Jestli budeš někdy něco potřebovat, tak se klidně obrať na mě. Rád ti pomůžu. A jestli budeš chtít, můžeme někdy zajít ven." Podívá se mi z příma do očí, jako kdyby mi něco chtěl říct, ale já nevím co. " Jo budu si to pamatovat. Jo klidně můžeme někdy někam zajít. Je mi s tebou fajn." Úsměv mu oplatím, když v tom mu začne zvonit mobil. On to zvedne , chvíli něco řeší, hovor ukončí a podívá se na mě. " Už budu muset jít. Mám hodinu s dravci. Zatím se měj Tanjiro. Zítra se uvidíme!" Křikne a ani nečeká na mou odpověď a odběhne pryč. Zůstanu tam chvíli stát, když v tom mě někdo praští do hlavy. "ŘÍKAL JSEM TI, ŽE O MĚ NIKOMU NIC NEŘEKNEŠ TY ŠPÍNO!" uslyším nad sebou a pak do mě ta osoba začne kopat. Nemůžu dělat nic jiného, než bolestí křičet.

Zdravím všechny. Tak další kapitola je tu. Snad se bude líbit. Ps omlouvám se za případné chyby.