I'll find you

25. Tanjiro

O pár týdnů později.
Sedím po tmě spoutaný ve sklepě a potichu brečím, ale je mi to prd platný. Už nikdy se z tadyma nedostanu a už nikdy neuvidím sluneční svit. Už nikdy neuvidím JEHO. Pouta nahlas cinkají jak do sebe pořád naráží. Klepu se zimou, hladem, vyčerpáním, strachem ale nejvíce ze všeho smutkem.
"Promiň lásko. Ať tě Bůh chrání před tím parchantem, který se za mně vydává. Snad ti neubližuje. Bojím se o tebe. Tak moc mi chybíš. Prosím buď na sebe opatrný. I když vím, že už tě neuvidím, stále v naše setkání doufám. Nikdo mi tu naději nevezme." Vzlyknu a hlavu si opřu o kolena. V tom se rozrazí dveře a do nich vejde ten, který se za mně už pár týdnů vydává. Na tváři mu hraje škodolibý úšklebek a v ruce drží bič. Ne prosím ať už mě nechá být. "Nazdar ty kryso. Stále tu fňukáš nad tím, že jsem tě sem zamkl a ocucávám se s tvým klukem?"Zasměje se škodolibě a to je pro mě jako rudá vlajka pro býka. "Ty jeden šmejde! Jak se opovažuješ šahat na Kyoshiho!" Zařvu vztekle a i přes to, že jsem slabý jak moucha, tak se postavím a nějak k němu dojdu, ale zvládnu mu dát jen facku. Jako odplata se mi dostane silná rána bičem přes moje ,už tak zničená, záda. Pod nátlakem bolestí se sesunu na zem a moje slzy zase naberou na síle. Dostane se mi ještě asi třicet ran bičem a to rovnou do břicha a krku. Křičím bolestí, ale vím, že mi nikdo nepomůže. " Za chvíli si tě odveze ředitel Freak show, tak si musím užít poslední chvíle, kdy tě ještě můžu zbičovat. Snad tě tam dorazí ty špíno naší rodiny." Zavrčí a znovu mě začne bičovat. Po asi půl hodině ho to evidentně přestane bavit a tak odejde ze sklepa a práskne za sebou dveřmi, zatímco já se nedokážu pohnout ani o milimetr. Z břicha, hrudníku, krku, rukou, nohou i z obličeje mi tečou pramínky horké krve a neskutečně moc to bolí. Připadám si, jako kdybych umíral. Bolest, krev, zoufalství, strach ale i neutuchající láska ke Kyoshimu. To všechno teď cítím a jediný co mě ještě drží při vědomí, jsou právě myšlenky na Kyoshiho. Jak se asi má? Co dělá? Je v pořádku? Poznal že ten, který ho líbá nejsem ve skutečnosti já? Neublížil mu ten psychopat? "Lásko moje modlím se, aby jsi byl v pořádku. Tak moc bych tě chtěl zase obejmout, políbit a říct ti, že mě to všechno mrzí. Chtěl bych se tě zeptat, jak se máš, jak se cítíš. Chtěl bych ti usnout v objetí. Je mi to všechno tak hrozně líto. Promiň, že se neumím bránit. Promiň, že jsem tak slabý. Kyoshi, lásko moje nejzlatější snad tě ještě někdy budu moct alespoň vidět." Vzlyknu zoufale a s námahou si položím bolavou ruku na čelo. Po chvíli se dveře opět otevřou a dovnitř vejde můj nevlastní otec i s dlouhým, pevným řetězem, který má na konci silný železný obojek. " Vstávej ty špíno. Konečně se tě zbavíme." Zavrčí a násilím mě vytáhne na nohy. I když opravdu nedokážu pořádně stát, tak se musím přemáhat, abych nedostal ještě nějakou ránu. On mi nasadí ten obojek na krk a odpoutá mi nohy, abych mohl chodit. A pak škubne řetězem a jako nějakého otroka mě vyvede ze sklepa, kde už je nějaký můž oblečený v modrém principalském obleku, se zatočeným knírkem a hustým obočím. "Bellissimo Signore. Tohle bude dokonalá opička do mé show. Ale jste si jistý, že o něm Černí draci neví?" Zeptá se mého nevlastního otce, který zavrtí hlavou. "Jejich nový šéf si myslí, že tady Adam je on. Hraje to velmi dobře. Černí draci nám nebudou dělat problémy pane. To se nemusíte bát." Ujistí toho chlapa a podá mu řetěz. Ten chlap kývne a na stůl hodí balík bankovek. "S vámi je radost obchodovat. Tak zas někdy. Jdeme opičko." Řekne překvapivě vlídným hlasem a mírně zatáhne za ten řetěz. Pomalu klopítám za ním z domu a oči mám upřené na hvězdnou oblohu. Po těch týdnech v tmavém sklepě je něco neuvěřitelného tohle vidět. Hned si zase vzpomenu na Kyoshiho a na jeho překrásné tmavé oči. Sice nevím co se semnou bude dál dít, ale něco mi říká, že horší než to, co jsem těch pár týdnů teď prožil to nebude. Ten chlap mě dovede před nějakou špinavou maringotku, sundá mi ten železný obojek, což je pro mě něco jako vysvobození a on zaklepe na dveře. Po chvíli otevře nějaká žena v dlouhém sametovém županu, s dlouhými, blond vlasy a sotva mě uvidí tak zbledne v ,už tak dost bledém, obličeji. "Postarej se o něj Jasmin. Jak vidíš sama, tak není zrovna v pohodě. " Řekne vlídně ten muž a ta žena kývne. "Ano pane. Pojď za mnou drahoušku. Pomůžu ti." Natáhne ke mně drobnou, hubenou ruku a já ji rozklepaně přijmu. Dívám se jí do mandlových očí a při tom přemýšlím, kde už jsem je viděl, protože přísahám na cokoliv, že už jsem ty oči někde viděl. Jsou tak bolestně smutné, ale i neuvěřitelně laskavé. Vím, že tady už budu v bezpečí. Vejdu do maringotky, která je překvapivě moderní, zařízená do bílo- černého stylu a je to tu neuvěřitelně útulné. "Sedni si tady drahoušku. Vytáhnu si lékárničku a ošetřím ti ty příšerné rány od biče." Usměje se na mě a ja jí tedy poslechnu a sednu si na židli, na kterou ukázala. Po chvíli ta žena si stoupne za mě a opatrně mě pohladí svýma drobnýma dlaněma po mých úzkých ramenách. "Bude to dobrý uvidíš. Tady už ti žádné nebezpečí nehrozí. Náš šéf sice vypadá jako hrubián, ale jak sám vidíš, není takový, jaký se zdá být. Teď ti ty rány vydezinfikuju a obvážu obvazy. Bude to bolet, ale nechci aby jsi do toho dostal infekci a někde v boletech umíral. Jak se vlastně jmenuješ?" Dostane ze sebe na jeden nádech, což mi něco připomene, ale absolutně netuším co. "Já jsem Tanjiro Kaneto. Nebo spíš jsem byl Tanjiro Kaneto. Moje dvojče si přivlastnil mou identitu a teď se za mně vydává. A můj přítel Kyoshi o tom ani neví. Bojím se, že mu ten šmejd nějak ublížil. Hrozně se o něj bojím..." Vzlyknu a složím si hlavu do dlaní. Ona si povzdechne a přijde předemně a opatrně mě chytí za ruku " To je hrozné. Nechápu takové lidi, co svým příbuzným tohle dělají. Nemusíš se bát Tanjiro. Tady už jsi v bezpečí a nikdo ti už znova neublíží. Najdeme tvého přítele a řekneme mu pravdu, ano? Ale teď tě nejdříve musíme ošetřit a nějak tě postavit na nohy. Jsi v příšerném stavu. Jo jen tak já jsem Jasmin." Usměje se vlídným úsměvem a já kývnu. Jasmin si zase stoupne za mě a začne mi ošetřovat rány na zádech, krku a pažích. Hrozně to pálí a štípe, ale držím. Pak se přesune přede mě a ošetří mi i rány na obličeji, hrudníku, břichu a nohách. Všechno mi buď obváže obvazy a nebo mi menší ranky zalepí náplastí. "Tak jo, hotovo. Teď se můžeš jít vysprchovat. Nemusíš se bát všechno je nepromokavé. Necháváme si to vyrábět na zakázku, protože u našich show se často zraníme ale nemůžeme si dovolit se nemýt. Pomůžu ti do sprchy a pak ti zajdu nachystat nějaké jídlo. Jsi hrozně vyhublý a musíš mít hrozný hlad." Zase se tak mile usměje a pomůže mi se postavit na ty moje vachrlaté nohy. Otevře dveře, které jsou naproti těm, kterými jsem přišel a my vejdeme do malé koupelny, kde je skutečně malý sprchový kout. " Tak tady se vysprchuj. No doufám, ze ti nebude vadit, použít vanilkovo-žvýkačkový sprchový gel a malinový šampón heh. Já jiné totiž nepoužívám. Jak říkám. Snad ti to nebude vadit. Tady na věšáku je čistej z čistírny vypranej župan. Akorát je růžový no. Snad ti to nevadí." Poškrábe se na zátylku a já na ní začnu nevěřícně koukat. "Panebože proč by mi to mělo vadit? Vždy jste mě zachránili z toho pekla. Já jsem vděčný za cokoliv." Dostanu ze sebe a Jasmin se usměje. "Jsi skromný kluk Tanjiro. Dost mi připomínáš mého velmi blízko kamaráda. Taky to byl takový skromný troubík. No nechám tě tu teď osamotě a skočím ti do jídelní maringotky pro něco k jídlu a pití." Vyhrkne ze sebe a ve vteřině zmizí z koupelny. Stoupnu si do sprchového koutu, sundám si na půl roztrhané boxerky a rozpustím si vlasy, které mi za tu dobu narostly až po lopatky. Nejdřív si z culíku odmotám gumičku a pak z vlasů vypletu i to jediné, co mi zůstalo, protože jsem si to zapletl do vlasů a následně schoval pod gumičku. Zlatý náramek, který má na sobě napsáno: once together, always together. Opatrně si ho nasadím na zápěstí a pak už se začnu sprchovat. Když se dosprchuju, tak si ještě umyju vlasy a při tom se konečně zase cítím alespoň trochu jako člověk. Pak na sebe navlíknu ten župan, co mi tam Jasmin nachystala a pak už se vrátím do pokoje. Nikdo tu ještě není. Ale na stole si všimnu otevřeného deníku, který není zrovna nejtenčí a taky nejnovější. Vím, že bych neměl nikomu lézt do soukromí, ale neuvěřitelně mě to láká. Dotknu se stránky a převrátím ji dozadu. Na dvojstránce je napsaný trochu delší text , který je navíc sem tam hrozně rozpitý, asi od slz, protože ty části, které jsou rozpité jsou kulaté, jako když dopadne slza na papír. Ale i tak to jde přečíst. " Jestli si někdo myslí, že čas hojí rány a tiší bolest minulosti, tak se šeredně plete. Už je to taková dlouhá doba a srdce mě stále bolí, jako kdyby se to stalo teprve včera. Nikdo mě v tomhle nemůže pochopit. Jenom ty můj věrný deníku. Do tebe jsem dřív psala jen radostné vzpomínky s přáteli, ale postupem času jsem z tebe udělala kroniku těch nejhorších věcí, co mě za poslední léta potkaly. Nenávidím své minulé já. Nenávidím své současné já. A co mé budoucí já? Taky ho nenávidím? To sama nevím. Nevím co se stane zítra, za týden, za rok nebo za deset let. Ale jedno je jasné. Má minulost mě bude pronásledovat jako temný stín až do mé smrti. Všem, na kterých mi nejvíce záleží musím lhát a hrozně to bolí. Chci to všechno vykřičet do světa, ale něco mi v tom brání. Chci světu říct kdo jsem a ukázat svou pravou tvář, ale nemůžu. Ta lež je už moc velká a příliš bolestivá, než abych ji mohla jen tak smést ze stolu. A tak v tom musím pokračovat. Každy den na sebe patlám tunu makeupu abych zakryla byť i ty nejmenší vrásky na své tváři, každý den si oči zahaluju do kouře z pestrobarevných očních stínů jen aby mě mé oči neprozradili, každý den si lepím na oči umělé řasy tak velké, že skrz ně skoro nevidím, každý den na rty nanáším tunu rtěnek, lesků a třpitek, abych vypadala jako umělá panenka. Každý den se stahuju do korzetu, jen abych měla hubenější, a víc dívčí pas, i když si sama pod kůží můžu spočítat žebra. Každý den se oblíkám do těch cirkusáckých šatů a dennodenně chodím na podpatcích, i když mé nohy neuvěřitelně trpí a bolestí mě žádají o to, abych s tím přestala. Je to peklo, které dennodenně prožívám, kvůli tomu, co se stalo. Za tohle si můžu sama. Kdybych to tehdy neposrala, tak jsem takhle nemusela skončit. Ale přála bych si mít alespoň jednu jedinou osobu, které bych všechno mohla říct a ukázat jí nebo jemu, kým jsem dřív byla a kam jsem se kvůli svým psychickým problémům dohnala. Nenávidím tu umělou pannu, která mě teď ovládá. Chci to prokletí zlomit. Prosím Bože sešli mi někoho, komu se můžu se vším svěřit. Sám už to nedokážu snášet." Dočtu zápisek a šokovaně se podívám do zrcadla naproti mě. "Čte se ti hezky mé trápení a prokletí?" Uslyším za sebou Jasminin hlas a tak se na ni šokovaně otočím. Chci se začít omlouvat za to co jsem udělal, ale ona se netváří tak, že by se zlobila. Ona se na mě dívá se slzama v očích.

Zdravím všechny. Tak i zde se pooooooooooomalinku blížíme ke konci, ale ještě nás pár kapitol čeká.
Snad se vám i tato kapitola bude líbit.
Ps:omlouvám se za případné chyby.