I'll find you

27. Jasmin

Tanjiro usne velice rychle, což se mu ani nedivím. Musel si projít peklem. Tak jako já. Možná on je ten, kterému bych všechno mohla říct. Nevím proč, ale mám hrozně velkou potřebu ho chránit před vším zlím, co by ho mohlo ještě potkat. Je pro mě něco jako On. Toho, kterého jsem ztratila. Frustrovaně si povzdechnu a Tanjira pořádně zakryju teplou dekou. Vypadá tak křehce když spinká. Sama pro sebe se usměju a pohladím ho po tváři a taky mu odhrnu z tváře jeho blonďaté vlásky. Po chvíli se zvednu z postele a dojdu ke stolu, kde ze šuplíku vytáhnu mobil, krabičku cigaret a zapalovač. Potichu věci poberu, odejdu z maringotky a tu následně zamknu. Z krabičky vytáhnu cigaretu, kterou si vložím mezi rty a následně ji zapálím. Do plic vdechnu dým, který následně vydechnu v podobě šedého kouře a rozejdu se po chodníku k místnímu hřbitovu. Po cestě vykouřím zbytek cigaret v krabičce a tak ji můžu vyhodit, což je plus. Alespoň se s tím nebudu muset tahat zpět. V noci by na hřbitov jen tak někdo nešel, ale já jsem na to už zvyklá od té doby, co se to stalo. Otevřu branku a namířím si to k jednomu hrobu. Nic se nezměnilo. Nikdo to tu nehlídá a ani se to nezamyká. Klasika. Když dojdu k určenému hrobu, tak tam chvíli jen tak stojím, ale po chvíli si dřepnu k náhrobku a prsty přejedu po jméně, které je zde vyryté. "Ahoj zlato. Já vím, takový slovník si u mě nepamatuješ, ale já už to nedokážu změnit. Už se to stalo mou součástí. Hrozně mi chybíš. Já vím, že už jsem tu dlouho nebyla, ale je to tím, že jezdím všude po světě a nejsem tu tak často, jak bych chtěla. Ale na tebe nikdy nezapomenu. Na tebe nejde zapomenout. Ta bolest, která mě ovládá od doby kdy jsi nám odešel do nebe, mi nikdy nedovolí zapomenout na to, jak jsem to tehdy pohnojila a ty jsi kvůli tomu přišel o život. Hrozně mi chybíš. Ani nevíš jak. Ale teď jsem poznala úžasného kluka, který si prožil podobné peklo jako já a nebo ty. Možná mu všechno o mé minulosti řeknu. Nevím proč, ale věřím mu. Zítra odjíždíme na do vedlejšího města. Možná se zde ještě stavím, ale nic neslibuji. Pro teď se s tebou loučím. Měj se hezky zlato." Zašeptám, pohladím náhrobek a vydám se cestou zpět k maringotkám. Ale tentokrát jdu trochu jinou cestou. Projdu kolem jednoho rodinného domu, který bohužel dobře znám. Zastavím a chvíli se dívám do okna v kuchyni, kde se ještě svítí. U kuchyňské linky stojí pro mě moc dobře známý muž a zrovna si nalévá sklenici vína. Odbarvené vlasy mu padají do očí, ale najednou hlavu otoči k oknu a podívá se přímo na mě. V očích se mu mihne záblesk poznání a ihned z kuchyně odejde. Sakra. Rozrazí dveře a vyjde před dům, zatímco já se rychlým krokem snažím dostat z tohoto místa. "Hej ty počkej! Podívej se na mě! Počkej!" křikne za mnou onen muž, ale ja ho neposlechnu a rychle se dostanu z oné ulice. Proč jsem taková kráva a musela jsem sem lézt. Teď ho z hlavy nějakou tu dobu nedostanu. Pecka. Zapnu mobil a v kontaktech si najdu číslo mého manažera. Napíšu mu smsku ve znění: Je čas. Nachystej to tak, aby to mohli najít policajti. Zveřejni tu zprávu. Na nic se neptej a zveřejni to.
Po chvíli mi přijde smska ve znění: Dobře.
Po asi půl hodině se vrátím k maringotce a v tu chvíli mi i zavybruje telefon s oznámením nových zpráv. Sednu si na rantl, telefon zapnu a začnu číst novou zprávu v online novinách: Horká zpráva. Po devatenácti letech nalezen mrtvý! Pohřešovaný kytarista rozpadlé skupiny Death Angeles, Noah Jesse Kazuki, byl nalezen mrtvý. Jeho tělo bylo nalezeno náhodným kolemjdoucím, který v tu dobu venčil svého psa, který tělo objevil pohozené ve křoví. Přivolaný patolog vyloučil přirozenou smrtí. 'Patolog se domnívá, že došlo k vraždě. Tělo oběti není nijak rozložené, ale v oblasti obličeje se nenachází skoro žádná kůže a tak je velká pravděpodobnost, že pohřešovaný byl před devatenácti lety unesen a zemřel teprve před pár hodinami. Nyní se snažíme kontaktovat pozůzstalé a zjišťujeme příčinu smrti.' Vyjádřil se mluvčí japonské policie. O případu vás budeme dále informovat .
Následně mi dojde i další smska: Vše je zařízené. Policajti podplacení. Nikdo nic neřekne. Doufám, že toho nebudeš litovat Jas.
Na to odepíšu jen: Díky. Moc to pro mě znamená.
Pak už telefon vypnu, odemknu maringotku a potichu do ní vejdu. Zavřu za sebou dveře a rovnou vlezu do koupelny, kde se osprchuju a odlíčím. Když jsem hotová, tak na sebe navlíknu jinej župan, než jsem na sobě do teď měla, pozbírám všechny věci a vrátím se do hlavní části maringotky. Věci položím na židli a podívám se na Tanjira, který je nalepenej na zdi a potichu oddychuje. Je roztomilý, když tak klidně spí. Opatrně si lehnu na volnou část postele a zhasnu světlo. Dám si ruku pod hlavu a po chvíli se mi povede usnout.

No tahle kapitola podle mě není nic moc, ale snad se vám i tak bude líbit.
Ps: omlouvám se za případné chyby 😊