I'll find you

17. Tanjiro

Kyoshi vyběhne z domu a nechá mě na pospas jeho mámě. Ta mě začne tahat do kuchyně a když se jí to konečně povede, tak začne na tři talíře dávat kopec jídla. Něco mi říká, že z tohohle se jen tak nevykroutím. Kyoshiho táta mě tak trochu donutí si sednout a předemnou přistane talíř s jídlem. Všichni si popřejeme dobrou chuť a začneme jíst. " Je to výborné Terezo. Kéžby moje máma taky tak uměla vařit." Usměju se na ni a ona se vděčně usměje. "Děkuju Tanjiro. Jsem ráda, že ti chutná. Kdykoliv se k nám můžeš zastavit. Ty jsi asi jediný, kdo dokáže udržet Kyoshiho na jednom místě. Ten náš kluk chvíli neposedí. Je hrozně aktivní." Zasměje se Tereza a chvíli bez mluvení jíme. Najednou se z venku ozve hrozná rána, křik a koňské ržání. Kyoshiho táta se prudce zvedne od stolu a já s Kyoshiho mámou nejsme pozadu. Rychle vyběhneme z domu a zatímco Tereza vyběhne do stájí , tak Pierre a já běžíme do jízdárny. Tam na zemi leží Kyoshi, který se drží za hlavu a hrozně se klepe. Ale není tam sám. Stojí tam dalších sedm lidí, které jsem v životě neviděl, ale vypadají dost snobsky. Přesně jako moje máma. Rozběhnu se ke Kyoshimu a sotva se k němu dostanu, tak si všimnu, že brečí. Má prvně k sobě stisknuté oční víčka a vypadá, že se snaží uniknout něčemu, co ho ale nakonec stejně dostihne. "Kyoshi slyšíš mě? Jsi v pořádku? Odpověz mi prosím tě." Lehce ho popleskám po tváři a Kyoshi otevře oči, ve kterých se mu tvoří další a další slzy. "T-tanjiro." Dostane ze sebe a já už chci něco říct, ale v tom za mnou uslyším Pierrův hlas. "Co tady chcete vy snobští parchanti?!" Zařve na skupinu lidí, kteří se jen nechutně ušklíbnou. " Přišli jsme si pro našeho syna. " ušklíbne se postarší žena, s nechutně velkým výstřihem a s přehnaně výrazným líčením . V tu chvíli mi to dojde. Tohle je Kyoshiho rodina. Jeho biologická rodina. Ta rodina, která ho po narození odkopla. Jak se vůbec opovažují Kyoshiho nazývat svým synem. Podívám se na něj a všimnu si, že se na mě prosebně dívá, jako by mě prosil, abych ho před nima ochránil. "Jsi zraněný? Bolí tě něco? Můžeš vstát?" Zeptám se ho a při tom ho jemně hladím po tváři. Kyoshi dvakrát zavrtí hlavou jakože ne a jednou kývne pro ano a tak mu pomůžu se zvednout, ale opřu si ho o ramena, aby nespadl, kdyby mu přeci jen něco bylo. "On není váš syn! Po narození jste ho opustili a dali jste ho k adopci. Tím jste svým způsobem popřeli to, že má vaši DNA a že vůbec existuje. My jsme se ho ujali a to byla ta nejlepší věc, kterou jsme kdy udělali. Naučili jsme ho vážit si přírody a hlavně jsme ho naučili pracovat, což ani jeden z vás nikdy nedělal. Kyoshi je náš syn a hlavně už je dospělý, takže mu nemůžete poroučet, aby šel s vámi. Je to jeho svobodná volba. Ať si on vybere. " Pierre zařve tak nahlas, až se ho pomalu začínám bát. Evidentně není dobrý nápad ho provokovat. Kyoshi se o mě přestane opírat a stoupne si normálně. Když se na něj podívám, tak se jen malinko usměje, ale pak se jeho rysy zatvrdí a tak se podívám stejným směrem kam se dívá on a hned je mi jasné proč se mračí. Mezi kluky, kteří dorazili s Kyoshiho matkou a otcem je i ten bastard, který mě včera před školou málem zabil. Hned mi dojde, co chce Kyoshi udělat. "Kyoshi prosím tě nedělej to. Kvůli mě, prosím. Ublíží ti." Zašeptám mu do ucha, ale on mě jen pohladí po vlasech a rozejde se k nim. Jeho matka se pyšně zatváří, ale úsměv ji hned spadne, když Kyoshi tomu klukovi vrazí pěstí do nosu tak silně, že ho to odmrští na plot ohrady. A pak začne ten pravý řev. " Ty jeden zasranej šmejde! Ty se ještě opovažuješ mi lézt na oči po tom, co jsi včera udělal Tanjirovi?! Kolik drzosti v sobě musíš mít,aby jsi se tu ukázal co?! Tohle je za to, jak jsi ho málem včera zabil!!" Zařve a pak na něho skočí. Je to jak z nějaký kovbojky. Až na to, že se na Kyoshiho vrhnou další tři chlapy. Jeho biologický otec a jeho biologičtí bratři. Ale Kyoshi je k překvapení všech přepere všechny. Pak se ještě vrátí k tomu prvnímu a kopne ho silně mezi nohy. "A tohle máš za Lyru ty šmejde! Škoda, že tě neudupala." Prskne a pak se pomalu vydá k nám. Je vidět, že ho bolí noha, protože hrozně kulhá. Na tohle se nedokážu dívat. Rozběhnu se k němu a obejmu ho. Chci ho ochránit před vším zlem a chci s ním zůstat. V tom ale ucítím, jak začíná mírně klesat k zemi a tak si s ním pomalu sednu. Chudák je celý domlácený a je vidět, že je i strašně vyčerpaný. Přijde k nám Pierre a když uvidí, v jakém stavu Kyoshi je, tak se naštve ještě víc a začne ty idioty vyhánět s vidlemi v ruce a italsky na ně řve. Kdyby nebyl Kyoshi v tak hrozném stavu, tak by to bylo dost komický, ale teď to vtipný není. Odhrnu mu vlasy z očí a on se mi opře hlavou o hrudník. "Tanjiro kde je Lyra? Je v pořádku?" Dostane ze sebe a než stihnu cokoliv říct, tak se za mnou ozve koňské frknutí a Lyra si těsně vedle mě lehne. Čumákem jemně drkne do Kyoshiho a ten k ní pomalu natáhne ruku a pohladí ji po lysině. " H-hodná holka.......... Tanjiro strašně se mi motá hlava a chce se mi zvra....." Ani to nedořekne, převrátí se na bok, vyzvrací se a pak omdlí. "Kyoshi! " křiknu vyděšeně a z kapsy si vytáhnu mobil a zavolám záchranku. My se té nemocnice fakt nezbavíme. Záchranka za pět minut přijede a Kyoshiho naloží na nosítka. " Můžu jet s váma?" Zeptám se a záchranář kupodivu kývne. Kývnu na Kyoshiho rodiče (Terezu a Pierra) a nasednu do záchranky, kde si sednu na sedačku hned vedle lehátka a chytím Kyoshiho za ruku. Je mi ho hrozně líto. Je divný ho vidět bezhybně ležet a o to víc mi to rve srdce. Když dojedeme do nemocnice, tak mě nechají čekat na chodbě a Kyoshiho vezmou na vyšetření. Přemýšlím nad ním. Nad tím co všechno pro mě znamená a jak moc jsem se do něj zamiloval. Přemýšlím nad ním tak moc, že dostanu asi halucinace. Vidím před sebou nějaké lidi a na zemi vedle mě je nějaký klučina, který se drží za hlavu, stejně jako Kyoshi. Ten pohled je mi hrozně povědomý, ale nevím, kde jsem ho viděl, když nepočítám ten dnešek. Párkrát zamrkám a vrátím se do přítomnosti. Ze dveří zrovna vyjde doktor a tak ho rovnou zastavím. "Doktore jak je na tom?" Vyhrknu ze sebe a on otevře složku, kterou má v ruce. " pán Koshimota utrpěl otřes mozku, má pár naražených žeber a zlomenou nohu. Nic vážného. Dneska si ho tu necháme na pozorování a zítra ho pustíme do domácího ošetřování. " složku zaklapne a tak mu poděkuju a vydám se ke Kyoshimu. Vejdu do pokoje, který je čirou náhodou ten samý, ve kterým jsem byl hospitalizovaný já. Když se podívám na postel, tak si všimnu, že mě pozorují dvě temněhnědá očka a musím se prostě usmát. Nevím jak to dělá, ale Kyoshi je neustále roztomilý. "Ty jsi mi ale dal Kyoshi. Ani nevíš, jak jsem se bál" řeknu tiše a sednu si na židli vedle postele. Kyoshi se zasměje a natáhne ke mně ruku, kterou mu okamžitě chytnu a propletu si s ním prsty. Nebudu se přetvařovat a budu mu dávat na jevo všechny své city. Teda, pokud mu to nebude vadit. "No alespoň víš, jak jsem se včera bál já o tebe. Jo jen tak mimochodem, možná bychom si ten pokoj měli koupit, aby tu pro nás bylo vždycky volné místo. Včera ty a dneska já. To je mi ale krásný začátek září. "Uchechtne se a já musím taky, protože je to prostě pravda. "Jak ti je?" Zeptám se a on si z ničeho nic sedne, jako kdyby byl prostě v pohodě. "Nemusíš se bát Tanjiro. Jsem celkem v pohodě a jsem rád, že tu se mnou jsi. A taky jsem rád, že se zítra vyhnu tělocviku." Zasměje se čímž mě celkem dostane. My vlastně zítra děláme gymnastiku. A sakra. To nedám i kdyby mě na vojnu brali. "Zrádče."zamrmlám na oko uraženě, což ho rozesměje. "Já za to přece nemůžu. Co rodiče, jsou v pohodě?" Nad jeho další otázkou nechápavě zvednu obočí. "Myslíš ty snoby a nebo Terezu a Pierra?" Pro jistotu se zeptám a Kyoshi se zasměje. "Když bych se ptal na ty snoby, tak řeknu kreténi v předražených hadrech. Myslím moje rodiče, co mě vychovali. " upřesnění mi a tuhle jeho poznámku už nevydržím a musím se začít nahlas smát. " No ty snoby vyhnal tvůj táta s vidlema v ruce, takže to asi mluví za vše. " dostanu ze sebe a oba dostaneme záchvat smíchu. Bože můj, co já bych bez toho Kyoshiho dělal, to fakt nevím. S ním si připadám hrozně šťastně. Miluju ho. " Tanjiro pojď ke mně. " poplácá na místo vedle sebe, čímž mě trochu překvapí ale zvednu se ze židle pro návštěvy a sednu si vedle něho na postel, ale on mě chytí kolem boku a přitáhne si mě do lehu a jeho ruce se mi ,jako liány, obmotají kolem pasu. No v téhle poloze si nemůžu na nic stěžovat, protože ležím v posteli, byď nemocniční, s člověkem, který pro mě hrozně moc znamená a on mě ke všemu objímá. Nebudu lhát, hrozně moc si to užívám. "Jsi jako medvídek Tanjiro. Nejraději bych tě objímal do nekonečna." Zašeptá mi do vlasů a já zčervenám, ale ještě víc se k němu namáčknu. "Jestli chceš, tak mi klidně říkej medvídku, nebo méďo. Mě to rozhodně nebude vadit." Zavrním mu do hrudníku a on zasměje. "Jdeš na to nějak rychle Tanjiro. " uchechtne se, ale jeho objetí trochu zesílí. Je mi s ním tak dobře. Pokud ho někdy ztratím, tak to nepřežiju. Je jediným člověkem, pro kterého bych byl schopen i položit svůj život. "Já vím Kyoshi, ale nemůžu si pomoct. Je mi s tebou tak hrozně hezky. Svému srdci nedokážu poručit. Ale nechci aby sis myslel, že na tebe chci nějak tlačit nebo tak. Klidně budu čekat i několik let, nevadí mi to. I když mi řekneš, že jsem pro tebe jen kamarád, tak ti to nebudu mít za zlé." Povzdechnu se a chvíli je trapné ticho, které přeruší Kyoshiho tichý hlas. "Prosím dej mi čas Tanjiro. Jsem ze všeho hrozně zmatený a nechci něco uspěchat. Jsi pro mě opravdu důležitý a mám tě hrozně rád, ale po dvou dnech nedokážu říct, jestli tě skutečně miluju. Já vím zní to hrozně, ale nechci na tebe hrát, že tě miluju, když to nebude pravda. Nechci ti ublížit. V životě už sis zažil hodně zrady a bolesti a já nechci být další osoba, co ti tohle způsobí. Chci si to všechno pořádně urovnat v hlavě a pak se rozhodnout podle toho, co mi bude říkat srdce a city. Hrozně moc mi na tobě záleží a kdyby se ti něco stalo, v životě bych si to neodpustil, ale potřebuji ještě čas na přemýšlení o nás dvou. Promiň, jestli jsem ti teď ublížil, nebo tě zklamal." Povzdechne si a já se roztřeseně nadechnu. Co jsem asi čekal? Že se mnou po dvou dnech vletí do postele nebo co? Jsem hrozná naivka. Musím zamrkat abych zahnal slzy, které se mi hrnou do očí, ale i tak mi jich pár steče na tvář, čehož si ale Kyoshi všimne a opatrně mi hlavu zvedne tak, aby se mi díval do očí. " Tanjiro prosím neplakej. Neřekl jsem, že tě nemiluju. Jen jsem řekl, že potřebuji víc času. Známe se jen dva dny a mě to prostě přijde hrozně narychlo. Chci si být svými city jistý. Prostě potřebuji trochu času nic víc." Upřímně se mi dívá do očí, čímž mi dává naději, která mi říká že možná jednou budeme spolu. Povzdechnu si a kývnu. " Chápu tě Kyoshi a dám ti tolik času, kolik budeš potřebovat. A budu moct teď s tebou alespoň trávit víc času ?" Zeptám se se psím kukučem, kterýmu on nedokáže odolat a tak mi dá pusu na čelo. "Samozřejmě. Budu jen rád, když se mnou budeš trávit víc času. Klidně u mně můžeš i někdy přespat. Můžu tě naučit jezdit na koni. Myslím, že tobě to půjde jako po másle. A mamka bude taky nadšená." Usměje se a já se usměju taky a uvelebím se mu na hrudníku, takže slyším každý úder jeho srdce. Takhle tam ležím až do večera, dokud k nám do pokoje nevtrhne ta samá sestra co včera a nezačne mě vyhánět. Kyoshi nad jejím poučováním jen protočí očima. "Neříkal jsem vám včera ať si na noční berete ssebou čokoládu? Ten kyselej kycht fakt není hezkej." Odfrkne si a já mám co dělat, abych se nezačal smát. Než mě sestra vyhodí z pokoje, tak ještě stihnu Kyoshiho opatrně obejmout a ve dveřích se na něj ještě ohlídnu a usměju se na něj. "Dobrou noc Kyoshi. Zítra se tu stavím. Ať se ti zdá něco hezkého. " usměju se na něj a on mi na oplátku zamává. "Tobě taky dobrou noc Tanjiro. Taky ti přeji krásné sny." Mrkne na mě a já opustím nemocnici. Když přijdu domů, tak čekám, že už bude máma spát, ale pletu se. V jídelně se svítí a ozývá se veselé klábosení a tak se do jídelny rozejdu a to co tam uvidím mě zbaví slov. U stolu sedí máma a zrovna se směje. Vedle ní sedí nějaký muž a vedle něj dvě děcka. Dvojčata. Když mě máma uvidí tak na mě zamává a dá mi gesto, abych se k ní připojil. " Kaii jdeš právě v čas. Seznam se se svým budoucím tatínkem a novými sourozenci. Myslím, že si budete rozumět." Zachichotá se přehnaně afektovaným smíchem a onen muž se na mě falešně usměje a přijde ke mně. Už v tu chvíli je mi jasné, že jsem v prdeli, protože kdykoliv matka použila mé prostředí jméno, tak se vždycky něco podělalo. "Myslím, že si budeme rozměr Aniko. Nějak si na nás zvykne. Bude muset." To poslední zavrčí, při čemž mě probodne ledovým pohledem a mě se v té chvíli udělá hrozně zle od žaludku. Tak tohle nepřežiju.

Zdravím všechny. Tak další kapitola je tu. Snad se bude líbit.
Ps:omlouvám se za případné chyby.